indická filozofie

Filozofie

Etnický a historicko-společensky podmíněný odraz myšlení jedné z nejstarších civilizací v Indii (15.–10. století př.n.l.), dokumentovaný četnými texty, výtvarnými díly i ústní tradicí. Myšlenková orientace indické filozofie je typická prolínáním a úzkým sepětím filozofie a náboženských spekulací, jejichž hranice je v rámci jednotlivých směrů a škol často těžko identifikovatelná. Z náboženských a nábožensko-filozofických představ se začínají vydělovat základní rysy již ve védách, avšak přechod k filozofické kompaktní linii dovršují až upanišady (komentáře k védám), jež položily základy šesti ortodoxních systémů hinduismu, tzv. daršan (šad daršana, daršana = názor). Daršany tvoří vzájemně se doplňující pohledy na svět, které lze z hlediska evropského chápání považovat za více či méně protikladné (prolínání intelektuální a spekulativní složky se složkou aktivní činnosti patrné zejména v józe). Njájá (rozbor, analýza) datovaná přibližně od počátku n.l. představuje specifickou školu logiky, jejímž doplňkem je vaišéšika, představovaná školou klasifikace individuálních rozdílů a charakteristik, zabývá se podrobným tříděním substancí atomického charakteru, vedle nichž postuluje čtyři základní neatomické substance (čas, prostor, duši, mysl). Sánkhja (výčet) je v podstatě ateistická daršana, datovaná přibližně od 4. století př.n.l. Základní pojmy tohoto filozofického systému jsou hmota (prakrti) a duch či duše (puruša), které jsou vzájemně nezávislé, vývoj probíhá prostřednictvím vnitřní dynamiky hmoty. Navazujícím článkem sánkhji je jóga, soustřeďující v sobě „koncentrát vyhraněnosti a jednoduchostí indických myšlenkových proudů“. Mímánsa (hluboké uvažování) byla původně zaměřena na výklad védských textů v rámci bráhmanismu (asi od 2. století př.n.l.) a požadovala respektování védů včetně všech příslušných náboženských a rituálních předpisů jako základního předpokladu vysvobození (mókša). Védánta (konec védů) navázala na védské myšlení v jeho upanišadové filozofické podobě při respektování Brahmasúter, jejichž ideje dále rozvedla v různých monistických, dualistických a jiných školách (nejvýznamnější představitelé Šankara, *asi 788–†820, Rámánudža, údajně *1017–†1137). Z kontextu šesti ortodoxních směrů vybočuje materialistické učení lókájáta, jež bylo rozvíjeno v různých historických etapách jako důsledek ateistického a materialistického myšlení obyvatel staré Indie (Čárváka). Moderní myslitelé čerpající ze zdrojů indické filozofie vycházejí hlavně z učení védánty (novovédántismus) anebo se snaží oživit starověké vzory z idealistických (B. G. Tilak, Aurobinda Ghoš) či materialistických pozic (Š. Čattopádhjája). Nesporný vliv indické filozofie na myšlení národů celého světa je středem pozornosti četných badatelů z oblastí filozofie, kulturní antropologie, historie, sociologie, psychologie, teorie vědy a dalších.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 3. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: staroindická literatura.