jóga

Psychologie

[Sanskrt], termín objevující se v indických filozoficko-náboženských textech již v 8. – 9. století před naším letopočtem jako označení učení o metodách ovládání psychických a tělesných funkcí člověka s cílem dosáhnout vyšších duchovních stavů. V tomto smyslu je jóga pokládána za hlavní prostředek osvobození jedince od pout hmotné existence (mókša), zahrnující jako základní techniky sebeomezování (askezi) a meditaci. Předpokládaná obdoba mezi lidským mikrokosmem a makrokosmem (odraz každé duchovní změny jedince ve hře kosmických sil) vede k nutnosti postupného ovládnutí vnitřní sebepřeměny za předpokladu působení psychiky na tělesné funkce i na neživé předměty (magické uvolnění „jogínské síly“ v živé bytosti). Základní postupy proměny osobnosti tvoří zdrženlivost (jama), rozvíjení individuálních stavů na základě stanovených příkazů (nijama), cviky statických pozic sloužících k navození určitého stavu (ásána), ovládání dechu (pránájáma), ovládání smyslů (prátjáhára), koncentrace na reálný či představovaný objekt (dháraná), uvádění do transu či do extáze prudkou změnou mentálního a emocionálního stavu (dhjána) a dosažení takového stavu rovnováhy a soustředění, v němž psychický tok nabývá podoby objektu (samádhi). V užším smyslu představuje jóga jeden ze šesti ortodoxních systémů indické filozofie (doplněk ateistické sánkhje), souborně vyložený v Pataňdžaliho Jógasútrách (asi 3. století před naším letopočtem – 2. století našeho letopočtu). Hlavní myšlenkou je dosažení duchovního osvobození a vyvážení základních tendencí individuální existence (aktivity, klidu, rovnováhy) prostřednictvím příslušných koncentračních cvičení. – V nejužším pojetí je jóga chápána jako koncentrační a meditativně kontemplativní soubor procedur, vedoucích ke ztotožnění poznávajícího subjektu s „absolutní realitou“. Tato duchovní jóga (rádžajóga, královská jóga), cílem i obsahem odlišná od průpravných cvičení hathajógy, vychází z prolnutí jógové filozofie s propracovanými technikami pozvolného sebeukázňování. – V klasifikaci systémů jógy se vedle kondičně zaměřené hathajógy a kontemplativní rádžajógy uvádí zejména karmajdga (jóga činů), bhaktijóga (jóga oddanosti k bohu) a džňánajóga (jóga poznání). Karmajóga vymezuje čas a bezčasí jako dvě podoby absolutna a snaží se nalézt způsoby, jak nazřít čas v jeho tvořivé i ničivé osudovosti jako pouhé zdání (mája) v řetězci vtělování (samsára). Základem bhaktijógy je bezvýhradné oddání se osobnímu bohu, jehož obdobou v evropské tradici je filozofie transcendentálního „já“. Džňánajóga klade důraz na poznání, navozující zásadní proměnu bytí v důsledku bezprostředního nahlédnutí totožnosti átmanu a bráhmanu. – Jóga, která ovlivnila mahájánový buddhismus, byla pravděpodobně známa ve starověké Alexandrii, znal ji gnosticismus i súfismus. Na půdě Evropy inspirovala některé novověké německé filozofy. V novější době byly rozvinuty některé tendence hinduistické jógy, jejichž nejznámnějšími představiteli byli S. Vivékánanda (idea takzvané integrální jógy) a Jogananda (40. – 50. léta 20. století). Specificky buddhistická podoba jógy se uplatnila v Tibetu a Japonsku. – Mentálně akcentovaný soubor jógových cvičení, respektující schopnosti a možnosti jedince, obsahuje racionální prvky, jež rozvíjejí sebeovládání člověka na principu regulace a synchronizace důležitých psychofyziologických aktivit podléhajících volní kontrole. Nesporný vliv jógy na rozvoj životně důležitých funkcí organismu jedince se stal předmětem vědeckých výzkumů, zaměřených například na zkoumání schopnosti jogínů udržovat životaschopnost organismu v situacích krajního deficitu životních potřeb či v extrémních podmínkách fungování nervového, endokrinního, kardiovaskulárního a respiračního systému.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 9. 2. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: autogenní trénink, gravid jóga, indická filozofie, meditativní techniky, relaxační techniky, tantrismus, thajská masáž, upanišady.