Arnošt Lustig

*21.12.1926 (Praha, Československo) – †26.2.2011 (Praha, Česká republika), významný český spisovatel, novinář a scenárista. Pocházel z rodiny židovského maloobchodníka, jako šestnáctiletý byl v roce 1942 poslán do ghetta v Terezíně a poté prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 se mu podařilo uprchnout z transportu smrti a skrýval se v Praze. Po válce vystudoval novinářství na Vysoké škole politických a sociálních věd (1950) a během první arabsko-izraelské války působil (v letech 1948 a 1949) v Izraeli jako válečný dopisovatel. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu (1950–1958), vedoucí kulturní rubriky Mladého světa (1959–1961) a scenárista Filmového studia Barrandov (1961–1968). Po sovětské okupaci v srpnu 1968 emigroval, krátce působil v záhřebském filmovém studiu v Jugoslávii, poté žil v Izraeli a v roce 1970 se usadil v USA, kde od roku 1973 přednášel film, scenáristiku a literaturu na washingtonské American University (v roce 1978 byl jmenován profesorem). Po listopadu 1989 žil převážně v Praze, kde mj. působil jako šéfredaktor české mutace Playboye. Do české a světové literatury se zapsal jako autor povídek a novel s tematikou holocaustu

, v nichž vycházel z vlastních zážitků a které patří k tzv. druhé vlně válečné prózy (mj. Noc a naděje, Démanty noci, Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Hořká vůně mandlí, Tma nemá strach). Napsal také několik románů – mj. milostný příběh z období první izraelsko-arabské války Miláček (1968). Některá jeho zásadní díla se dočkala úspěšných filmových a televizních adaptací, na nichž většinou scenáristicky spolupracoval. Jeho názory, vzpomínky a výpovědi jsou zaznamenány v řadě dokumentů – mj. Arnošt Lustig pohledem Jana Němce z cyklu GEN (1993), 24 hodin s Arnoštem Lustigem (2008), Vzkaz Arnošta Lustiga (2008), 13. komnata Arnošta Lustiga (2009), Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky (2010) v režii jeho syna Josefa Lustiga či Arnošt Lustig – devět životů (2012). Za svou literární tvorbu získal četná ocenění, mj. Státní cenu za literaturu (1967), Cenu Karla Čapka (1996) a Cenu Franze Kafky (2008). V roce 2003 byl nominován na Pulitzerovu cenu

a dostal se i do užší nominace na Nobelovu cenu

. Se svou ženou, redaktorkou Věrou Weislitzovou-Lustigovou (*1927-†2009) měl syna Josefa Lustiga (*1951), který se stal filmovým režisérem a pedagogem, a dceru Evu Lustigovou (*1956), která je antropoložkou a dokumentaristkou. Vybraná filmografie (námět, není-li uvedeno jinak): krátký studentský film Sousto (1960, + spol. na scénáři), působivé drama z prostředí terezínského ghetta Transport z ráje (1962), krátké studentské filmy režiséra Dušana Kleina

Ďábelská jízda na koloběžce a Králíček (oba 1963), legendární adaptace povídky Tma nemá stín ze sbírky Démanty noci a jeden z klenotů české kinematografie Démanty noci (1964, + spol. na scénáři), drama dívky, poznamenané navždy otřesnými zážitky z koncentračního tábora, Dita Saxová (1967, + spol. na scénáři), vynikající televizní adaptace novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965), krátký dokument Vzácné dědictví (USA 1985; spol. na scénáři), televizní psychologické drama ze dnů pražského povstání Modrý den (1994, + spol. na scénáři), dokument o pátrání po Karlu Hašlerovi

Písničkář, který ještě nezemřel (USA / ČR 2007, + spol. na scénáři, účinkující), komedie Líbáš jako Bůh (2009; herec), psychologické drama o lásce, zrozené v pekle osvětimského lágru, podle novely Colette: Dívka z Antverp (1992) pod názvem Colette (2013, + podíl na scenáristické přípravě ještě před smrtí).