*1.1.1467 – †1.4.1548, od roku 1506 polský král a litevský velkokníže, syn
Kazimíra IV. Jagellonského a Alžběty Habsburské (*1438–†1503), bratr českého a uherského krále
Vladislava II. Jagellonského. Jako princ obdržel od českého krále roku 1498 knížectví hlohovské a roku 1501 polské, působil ve správě Slezska a Lužice. Pro jeho panování bylo charakteristické ohrožení dynastické politiky Jagellonců mocenskými zájmy Habsburků, zejména v Uhrách a Čechách. Roku 1515 se spolu s Vladislavem II. Jagellonským podílel na uzavření vídeňských smluv. Roku 1512 se oženil s Barbarou Zápolskou (1495–1515), dcerou vévody sedmihradského. V letech 1507–1508, 1512–1522 a 1534–1537 válčil s Ruskem, roku 1514 ztratil Smolensk. Od roku 1519 bojoval s
řádem německých rytířů, roku 1525 přijal po sekularizaci řádu od pruského vévody
Albrechta Hohenzollernského lenní hold. V letech 1526–1529 byla uskutečněna inkorporace Mazovska do polského království. Roku 1531 úspěšně válčil s Moldavskem. Za vlády
Zikmunda I. Starého probíhal kulturní rozkvět Polska spjatý s nástupem renesance (zejména pod vlivem druhého sňatku Zikmunda I. Starého s
Bonou Sforzou d'Aragon). Roku 1537 se uskutečnil odboj šlechty, tzv.
wojna kokosza, kterému byl král nucen ustoupit.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
3. 3. 2020
Autor: -red-
