úzkost

Anxieta, anxietas – negativní emocionální stav blízký strachu, jehož dominující charakteristikou je zastřenost (nezřetelnost, nejasnost) jeho předmětu a zdroje; tísnivé napětí bez subjektivního vědomí příčiny („strach z ničeho“), doprovázené v psychickém obraze tlakem nespecifických obav a alarmující nejistoty, ve fyziologickém obraze výraznými vegetativními příznaky (pocení, tachykardie, sucho v ústech); více či méně destruktivní emoce charakterizovaná časově neuspořádaným prožitkem chaotické bezradnosti a děsu, vznikající v situacích skutečného či domnělého ohrožení existence organismu, osobnosti a jejích hodnot; jedna ze základních složek lidského prožívání a motivace, nabývající různých forem a stupňů v závislosti na stupni ontogenetického vývoje člověka jeho psychofyziologických dispozicích a aktuálních situačních proměnných. – Ve filozofii byl pojem úzkosti a strachu používán jako prostředek interpretace již v antice, a to zejména při výkladu vzniku náboženství. Podstata tohoto názoru je vyjádřena v latinském úsloví timor fecit deos (strach stvořil bohy). Úzkost vyvolaná bezmocností a znejistěním člověka ve hře vnějších sil, zvláště pak obavami z budoucnosti a strachem ze smrti, byla podle řady materialistických myslitelů zdrojem náboženské ideologie (Démokritos, Lucretius, T. Hobbes, B. Spinoza, C. A. Helvétius, P. H. D. Holbach, L. Feuerbach). Nesporná účast pocitu strachu při genezi náboženských představ však nesmí zakrývat skutečnost, že tato motivační stránka je pouze jedním z faktorů utvářejících religiozitu v kontextu společenského, ekonomického a historického vývoje lidstva. Jako filozofickou kategorii zavedl pojem úzkost S. Kierkegaard

a po něm existencialisté. Jejich pojetí odlišuje strach před konkrétním nebezpečím (německy Furcht) od úzkosti (Angst) jako bezpředmětného metafyzického strachu, vlastního jen člověku. V existencialismu vyplývá úzkost z bytí člověka ve světě, je nepříjemná, avšak patří k základním stavům existence; jejím jádrem je úzkost ze smrti. Zároveň však podle existencialismu vytrhuje úzkost člověka z každodennosti a umožňuje mu obrátit se k sobě samému a být autentickou existencí. Krizové vědomí existencialismu vyhrocuje problém úzkosti až ke ztotožnění existence s úzkostí: lidské bytí je úzkost. Toto filozofické pojetí úzkosti je protikladné psychologických interpretacím, které ji většinou stavějí na úroveň emocionálního prožitku, který je vztahován k hlubším vrstvám osobnosti jak v nepatologickém, tak v patologickém kontextu (faktor korigující v mírném stupni adaptační mechanismy – příznak některých duševních chorob). U některých somatických chorob není úzkost psychickou reakcí, ale primárním příznakem morbidity vyplývajícím z přímého biologického ohrožení organismu (angina pectoris, infarkt myokardu, akutní edém plic, plicní embolie). Psychologie zdůrazňuje vývojový aspekt úzkosti, projevující se v tzv. separační úzkost, která se pokládá za zdroj typického chování malých dětí opuštěných matkou, odloučených od rodiny nebo přemístěných do nového, nezvyklého prostředí. Separační úzkost, objevující se u kojenců po 7. měsíci života ve fázích protestu, zoufalosti a odpoutání či popření doprovázeného fixací na svět věcí, se nazývá anaklitická deprese či opěrná stísněnost. Úzkost prožívaná v nepatologické rovině (zejména při vážném selhání adaptačních mechanismů nejrůznějšího charakteru) se vyskytuje především v období kolem puberty, většinou ve spojitosti se sexuálními představami dospívajících. – V pojetí hlubinné psychologie představuje úzkost jeden ze stěžejních fenoménů, související s rozsáhlým okruhem různých psychických mechanismů, projevů a reakcí. Značnou nejednotnost psychologických koncepcí tohoto druhu lze ilustrovat extrémy „úzkost jako primární zdroj motivace – úzkost jako důsledek primárních motivací“.