pravopis

Jazykověda

Ortografie, souhrn pravidel o používání písmen a diakritických znamének při písemném zaznamenávání spisovných jazykových projevů; vystihuje vzájemný poměr psaného a mluveného jazyka, má úlohu zaznamenávací a vybavovací. V pravopisu se uplatňují tři základní zásady: fonetická (každý foném označován jedním grafémem a naopak), morfologická, resp. etymologická (tendence respektovat souvislost mezi variantami lexému nebo příbuznými lexémy: lev [lef] – lva) a historická (zachovávání minulého stavu jazyka – typické pro anglický a francouzský pravopis). Český pravopis prošel historicky několika etapami: od tzv. primitivního pravopisu (přepisování hlásek latinskými znaky pro hlásky foneticky nejbližší, cas místo čas) do začátku 14. století přes spřežkový (czas) k diakritickému (ćas, čas). V 16. století došlo k úpravě bratrské (ustálení diakritických znamének). V 19. století J. Dobrovský kodifikoval pravopis analogický (plazi jako hadi, plazy jako hady), následující úprava skladná zavedla í za j, j za g, ej, g za ğ. Od začátku 20. století je český pravopis kodifikován Pravidly českého pravopisu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 22. 12. 2023
Autor: -red-

Odkazující hesla: slovenský jazyk, spřežka.