sekty raného křesťanství

Náboženství

Náboženské sdružení existující v období formování křesťanské věrouky (1.–4. století) jako výraz nejednotnosti raného křesťanství v oblasti základních náboženských otázek. Jednou z prvních velkých sekt vyhlášených ortodoxním křesťanským učením za kacířskou byli židokřesťané (ebionité, nazaréni), kteří neodmítli judaismus a dodržovali četné židovské obřady. Hlásali úplné zřeknutí se světských věcí, očekávali brzký druhý příchod Ježíše Krista, vystupovali proti bohatství. V boji se sektou židokřesťanů, jejichž učení se zachovalo ve fragmentech židokřesťanských evangelií, se zformoval teologický směr, který se stal záhy dominantní ortodoxní linií křesťanské věrouky. Ve 2. století vzniklo v rámci šířícího se gnosticismu množství různých, navzájem na sobě nezávislých sekt křesťanských gnostiků. V 2. polovině 2. století vznikla sekta montanistů, jejíž příslušníci hlásali asketismus, očekávali brzký návrat Ježíše Krista a neuznávali biskupy. Důležitou součást činnosti montanistů tvořila náboženská proroctví. Ve 3.–4. století se počet sekt zvýšil. V severní Africe vznikla sekta donatistů (4.–7. století), nesmiřitelná vůči všem, kteří se v důsledku pronásledování vzdali víry. Levé křídlo této sekty tvořili tzv. agonistici, zúčastňující se (často spolu s donatisty) na protiřímských povstáních. Svým učením hlásali dobrovolné povznesení se nad pozemské věci, mučednictví a asketismus. Ostře útočili proti oficiální církvi, kterou pokládali za ničitelku skutečné víry. Ve 4. století se začal šířit arianismus, odsouzený na I. nicejském koncilu roku 325 jako hereze. Jádro učení této raně křesťanské sekty se objevilo v pozměněné formě v 16. století v Polsku, v radikalismu protestantského učení F. Socina (1539–1604). Viz také sociniáni.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 10. 2005
Autor: -red-