gnostikové

Filozofie

[Gnostykové], stoupenci gnosticismu, kladoucí za základ bytí nepoznanou a nepoznatelnou prapodstatu (božstvo), z níž vychází řada věčných emanací, tvořících spolu s prabožstvím náplň věčnosti (pleroma). Důsledkem pádu poslední emanace odloučené z pleromatu je stvoření světa a člověka, jehož vykoupení je odrazem univerzálního návratu pleromatu do stavu původní harmonie. Podle učení gnostiků není stvoření světa a člověka dílem nejvyššího, nýbrž jen odvozeného (nevědomého) božského principu. Předpokladem spasení člověka je intuitivní pochopení (gnóze) smyslu světa a dění, jež je vnitřním proudem náboženského hnutí gnosticismu. Přestože učení gnostiků sehrálo významnou roli při formování křesťanské dogmatiky (Satornilos, Basileides, Valentinos, 2. století), zachovalo si vůči křesťanské snaze o čistou spiritualitu charakter mysticismu a spekulativního rámce starověké filozofie (emanační monismus ). Hlavní prameny k pochopení myšlenkového obsahu gnosticismu jsou jednak původní texty, zejména z období jeho úpadku (koptické texty, kniha Pistis Sophia), jednak komentáře křesťanských apologetiků (Irenaios, Hippolytos) a církevních otců (Origenes, Tertullianus).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: abraxas, aramejská literatura, pentagram, sekty raného křesťanství.