gnostikové

[Gnostykové], stoupenci gnosticismu

, kladoucí za základ bytí nepoznanou a nepoznatelnou prapodstatu (božstvo), z níž vychází řada věčných emanací

, tvořících spolu s prabožstvím náplň věčnosti (pleroma). Důsledkem pádu poslední emanace odloučené z pleromatu je stvoření světa a člověka, jehož vykoupení je odrazem univerzálního návratu pleromatu do stavu původní harmonie. Podle učení gnostiků není stvoření světa a člověka dílem nejvyššího, nýbrž jen odvozeného (nevědomého) božského principu. Předpokladem spasení člověka je intuitivní pochopení (gnóze) smyslu světa a dění, jež je vnitřním proudem náboženského hnutí gnosticismu. Přestože učení gnostiků sehrálo významnou roli při formování křesťanské dogmatiky (Satornilos, Basileides, Valentinos, 2. století), zachovalo si vůči křesťanské snaze o čistou spiritualitu charakter mysticismu

a spekulativního rámce starověké filozofie (emanační monismus

). Hlavní prameny k pochopení myšlenkového obsahu gnosticismu jsou jednak původní texty, zejména z období jeho úpadku (koptické texty, kniha Pistis Sophia), jednak komentáře křesťanských apologetiků

(Irenaios, Hippolytos) a církevních otců

(Origenes

, Tertullianus).