pluralismus

[Pluralizmus], filozofická koncepce, podle níž existuje několik nebo množství vzájemně nezávislých druhů jsoucna (pluralismus ontologický) nebo forem poznání (pluralismus gnozeologický). V oblasti sociologie vystupuje pluralismus hlavně jako teorie faktorů a zejména pak jako pluralismus politický, který chápe mechanismus politické moci jako střetání a rovnováhu různých společenských skupin. Termín pluralismus zavedl roku 1712 německý filozof Ch. Wolff

. Protikladem pluralismus je monismus

. Za zvláštní formu pluralismus je považován dualismus vycházející ze dvou zásadně odlišných principů, substancí, hmotné a duchovní. Opačnou variantu pluralismu představují ty jeho krajní formy, jež uznávají nekonečné množství prvků, principů, substancí ap. a zcela popírají reálnost jednoty světa. V dějinách filozofie se střetají nejenom monismus ve svých různých formách (materialistický a idealistický monismus), ale též pluralismus ve svých různých variantách. Nedostatek přírodovědných poznatků vedl v rané antice k projevů naivního pluralismu, kdy filozofické myšlení uznávalo větší počet vedle sebe existujících a kvalitativně niznorodých živlů (voda, vzduch, oheň). Avšak hledání jediné pralátky bylo již krokem k monistickému chápání světa. Také atomismus, pokud uznával kvalitativní různorodost atomů, spojoval materialistický pluralismus s prvky monismu. Idealistickou variantu pluralismu vytvořil G. W. Leibniz

ve své monadologii. Novověká přírodní věda, studující vzájemné vztahy mezi jevy, byla zásadně monistická, neboť věřila v mechanistické a kvantitativní vysvětlení veškeré skutečnosti. V 19. a 20. století naopak zesiluje tendence k pluralismu. Krize mechanistické fyziky koncem 19. a začátkem 20. století oživila tendence vytvářet nové pojmy a systémy zdánlivě navzájem nezávislé, a tedy směřující k pluralismu. Jako teoretický pluralismus označují svou programovou metodologickou koncepci stoupenci konvencionalismu (H. Poincaré

), tzv. kritická metodologie (K. Popper

) a další představitelé „filozofie vědy“.