optimismus a pesimismus

[Latina], dva protichůdné postoje k průběhu událostí, dva rozdílné způsoby celkového hodnocení života a světa. Optimismus znamená pozitivní hodnocení světa, víru v lepší budoucnost. Pesimismus hodnotí život negativně, při odhadu vývoje událostí akcentuje nevíru v příznivý vývoj, sází na horší nebo nejhorší varianty ve společenských a mravních konfliktech. Optimismus a pesimismus netvoří určitou filozofickou školu, ale vyjadřují spíše celkové ladění, atmosféru doby, převládající náladu určité skupiny, třídy. Nejsou jen čistě psychologickým stavem jednotlivců, nýbrž především určitým stavem sociální psychiky skupin a tříd. Třídy, které se rozvíjejí, se vyznačují optimistickým laděním, třídy, které dožívají, se kloní k pesimismu. V dějinách filozofie hlásali optimistický světový názor jak materialističtí, tak idealističtí filozofové: Platón

, Aristoteles

, Epikúros

ve starověku a Leibniz

v novověku. Absolutizace optimismu však vede k zakrývání a ospravedlňování zla ve světě, znevažování neštěstí a útrap v životě. Pesimismus je ve výrazné podobě charakteristický pro A. Schopenhauera

, E. Hartmanna, básníka G. Leopardiho

. Krajnosti optimismu a pesimismu se snaží překonat meliorismus

, který uznává existenci dobra i zla, ale věří v možnost zlepšování světa. Člověk sám má přispět k postupnému vývoji k lepšímu. Pojem meliorismu zavedla anglická spisovatelka Eliotová a filozof J. Sully.