německý spolek

Svazek německých států ustavený na vídeňském kongresu

roku 1815. Ke spolku patřily velmoci Rakousko a Prusko, čtyři království (Bavorsko, Württembersko, Hannoversko, Sasko), řada menších knížectví a regionálních států a čtyři svobodná města (Hamburk, Brémy, Lübeck a Frankfurt nad Mohanem). Německý spolek měl celkem 41 členů, patřil k nim britský král (jako vládce v Hannoversku do roku 1837), dánský král (jako vévoda holštýnský a lauenburský do roku 1864) a nizozemský král (jako velkovévoda lucemburský do roku 1866 a vévoda limburský do roku 1839). Cílem spolku bylo zachování nezávislosti a suverenity vládnoucí šlechty proti vnitřnímu i vnějšímu ohrožení, především proti antifeudálnímu a národně opozičnímu hnutí. Nejvyšším orgánem německého spolku bylo spolkové shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem. Do roku 1848 ovládaly spolek státy Rakousko a Prusko. Roku 1819 položily společně základ k pronásledování národní opozice v karlovarských usneseních

. Ve 30. letech 19. století spolek zakázal všechny politické spolky, shromáždění a veřejné projevy a omezil práva sněmů v jednotlivých zemích. Ústřední moc spolkového sněmu byla odstraněna za revoluce v letech 1848–1849, kdy bylo svoláno frankfurtské Národní shromáždění

. Po porážce revoluce byl německý spolek obnoven roku 1850 Rakouskem jako mocenská základna proti pruským snahám o sjednocení Německa (olomoucká punktace

). Znovu byly vydány zákony proti svobodě tisku a politických spolků, především dělnických, a byly odstraněny liberální změny ústav německých států. Koncem 50. let 19. století ztrácel německý spolek vliv pod tlakem sílící buržoazní a národní opozice. K zostření prusko-rakouských rozporů došlo po společné válce proti Dánsku roku 1864. V roce 1866 byla na návrh Rakouska mobilizována proti Prusku spolková armáda. Porážka Rakouska vedla k zániku německého svazku a k vytvoření Severoněmeckého spolku pod hegemonií Pruska.