Období vývoje hudby asi v letech 1770–1830, které se vyznačuje konečnou krystalizací polyfonně prohloubeného homofonního instrumentálního slohu, stabilizací
sonátové formy a třívětého až čtyřvětého sonátového cyklu (symfonie, sonáta, koncert, kvartet). K dalšímu rozvoji došlo v oblasti operní tvorby. Klasicismus kladl důraz na přehlednou stavbu hudební skladby, převážně diatonickou harmonii a pravidelnou rytmiku. Převládla melodika písňového charakteru a periodického založení (při jejím formování byl významným činitelem tanec). Hlavní představitelé:
J. Haydn, C. Ph. E. Bach, Ch. W. Gluck,
W. A. Mozart,
L. van Beethoven. Hudebnímu klasicismu předcházelo důležité stadium předklasicismu (zhruba 1730–1770) a raného klasicismu. Nejvýznamnějšími předchůdci klasicismu byly školy mannheimská (J. V. Stamic, F. X. Richter a další) a severoněmecká (bratři Graunové, J. J. Quantz, bratři Bendové, C. Ph. E. Bach), v Itálii zvláště G. B. Sammartini, J. Mysliveček, G. B. Pergolesi (vznik komické opery), ve Vídni M. G. Monn, G. Ch. Wagenseil, F. Tůma. V období pozdního klasicismu (v letech 1800–1830) se současně rozvíjel i raný romantismus, jehož prvky nacházíme již u některých skladatelů klasicismu (L. van Beethoven, u nás J. K. Vaňhal, L. Koželuh).
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
29. 12. 2000
Autor: -red-
