kinematografie

Zachycení pohybu objektů, jehož jednotlivé fáze se zobrazují na kinematografický film

. Jsou-li vhodně promítány, dávají vjem původního plynulého pohybu. Plynulost vnímaného pohybu je podmíněna dozníváním zrakového vjemu, tzv. zrakovou setrvačností. Předchůdcem kinematografie byl stroboskop, využívající kreslené, později fotografované obrázky. Neumožňoval však pozorování většímu množství diváků. To se podařilo teprve promítáním fotografického filmu na projekční stěnu. Za vynálezce moderní kinematografie jsou pokládáni bratři A. a L. Lumiérové

, kteří 28.12.1895 otevřeli první kino (bio) na světě Cinématographe Lumiére. Klasická filmová kinematografie používá frekvenci 24 (výjimečně 16) obrázků za sekundu. Nejběžnější, standardní film má šířku 35 mm, úzký film 16 mm, amatérský film 8 mm (obrazové políčko 3,6 x 4,8 mm) a Super 8 (obrazové políčko 4,2 x 5,7 mm). Film širokoúhlý (70 mm) využívá plochu obrazu mnohem více do šířky než do výšky (poměr stran až do 1:2,6, u standardního filmu 1:1,37). Využití většího zorného úhlu divákova oka nahrazuje prostor, což se maximálně uplatňuje u kruhového panoramatického kina, kdy projekční stěny ve tvaru válce obklopují diváka ze všech stran. Dokonalý dojem prostoru dává film stereoskopický (plastický), kdy každé oko vidí odděleně dílčí obraz stereoskopické dvojice obrazů (viz také anaglyf

, stereoskopie

). Roku 1926 byl zaveden zvukový film, při kterém se synchronně reprodukoval zvuk z gramofonových desek, šířeji se však uplatnil až po zavedení optického záznamu zvuku přímo na filmový pás. Další pokrok přinesl magnetický zvukový záznam, jehož pomocí lze na filmový pás umístit několik zvukových záznamů a dosáhnout stereofonické reprodukce. Používá se zejména u filmů širokoúhlých. V prvních pokusech o barevný film byl černobílý film kolorován štětečky. Roku 1906 byl zaveden originální systém, skýtající dojem barevnosti skládáním dvou základních barev. Od roku 1928 se uplatnil trojbarevný systém Technicolor a později další. Pro speciální účely, například ve vědě, se uplatňuje makrokinematografie a mikrokinematografie, zrychlená (snímky exponované po delších intervalech se promítají normální frekvencí při sledování například růstu rostlin) a zpomalená (viz též časová lupa

) kinematografie. S nástupem digitálního záznamu obrazu a zvuku se zjednodušila distribuce kinematografických děl do kin. Zvláštním fenoménem jsou multikina, která současně v několika sálech nabízí souběžná promítání více titulů současně. Zvýšení propustnosti internetu umožnilo celosvětovou distribuci kinematografických děl přes streamovací služby (Netflix, Amazon Prime, HBO GO, Aerovod apod.) do televizorů, počítačů nebo mobilních zařízení diváků.