jugoslávské výtvarné umění

Výtvarné umění

Na území Jugoslávie existovala kultura ilyrských kmenů již v době železné, později byly hlavně pobřežní oblasti pod řeckým a římským vlivem. Rozvíjela se provinční města s významnými antickými památkami (město Salona, Diokleciánův palác ve Splitu, divadlo ve Stobi), od 4. století v rámci raně křesťanském a byzantském umění vznikaly baziliky. Charakteristické jsou hlavně jednolodní baziliky s opěrnými pilíři uvnitř, typ řeckého kříže ve čtverci (bazilika v Ninu) a typy byzantsko-románské (ovlivněné hlavně lombardskou architekturou), později i gotické. Osobitého vývoje bylo dosaženo hlavně v Srbsku (rašská architektonická škola – kostely řeckého kříže ve čtverci, vrcholící stupňovitou výškou kupolí – například Gračanice, později moravská škola s trojkonchálním bazilikálním typem). V nástěnném malířství existoval zpočátku vliv řecký a italský románský (makedonská škola), ve 14. století docházelo k vytvoření národního stylu s charakteristickým realistickými postav a kultivovanou barevností (hlavně práce mistrů Astrapa, Michaila a Eutychia pro krále Milutina v Dečani, Gračanici, Studenici). Po dobytí srbského státu Turky pokračovali Srbové v tvorbě nástěnné a malířských ikon v klášterech v údolí Moravy (Ravanice, Rudenice) v novém stylu tíhnoucím k intimitě a eleganci. Chorvatsko-dalmatské a slovinské umění je více spjato se západoevropským středověkým uměním (plastika katedrály v Trogiru, Záhřebu), později přijímalo i italské renesanční podněty (architektura Dubrovníku – centrum, knížecí palác, malířství ovlivněno italským realismem hlavně A. Mantegny – M. Hamsič, J. Ljubjanski). Během 17.a 18. století se prosazoval nový barokní styl, ovlivněný hlavně benátskou a vídeňskou tvorbou (knížecí palác a katedrála v Lublani, Dóm v Dubrovníku), v jižních oblastech však trval vliv turecký (mešity ve Skopji, Sarajevu, typy tureckých obytných domů). Nový rozvoj umění nastal během 19. století v souvislosti s novým národním hnutím. Umělecká tvorba byla ovlivněna hlavně vídeňským klasicismem a historismem (divadlo a Akademie věd v Bělehradě), později umělci směřovali k vytvoření nového národním uměním založeného na romanticko-realistickým pojetí (zakladatel V. Karas, 1821-1858, V. Bukovac). Koncem 19. a začátkem 20. století se vztah k národní tradici (spolek Sáva) mísil se snahou umělců o vyrovnání s moderními uměleckými směry: impresionismem (J. Šubič, *1855 – †1890), vídeňskou secesí (V. Kovačič, *1874 – †1924), expresionismem a fauvismem (N. Petrovič, *1888 – †1950, Ljubo Babib). Vznikal tak dostatečný prostor pro vznik nových uměleckých výbojů a vytvoření osobitého uměleckého projevu (I. Meštrovič, naivní tvorba K. Hegedušiče, I. Generaliče, *1914, nefigurativní kompozice D. Džamonji, *1928, a M. Rašici, *1912).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 19. 4. 2007
Autor: -red-