Braniborsko

Brandenburg – spolková země Německa

. Historické území v severní části Německa. Ve 4. století bylo osídleno germánskými Semnony, v 6. století slovanskými kmeny, zejména Havolany (Stodorany) a svazem Luticů. V letech 784–812 bylo vystaveno útokům Franků, od 10. století bylo cílem expanze saských feudálů. Okolo roku 940 uznal havolanský kníže německou svrchovanost, roku 983 byly německé správní instituce (severní marka, biskupství v Braniboři) zničeny Lutici. Panovnickou moc a křesťanství konsolidoval v 1. polovině 12. století havolanský kníže Přibyslav, spojenec Albrechta I. Medvěda, jemuž svou zemi odkázal. V letech 1150–1157 si Albrecht vybojoval vládu nad Braniborskem proti nárokům Jakše z Köpenicku. Braniborsko se stalo říšským knížectvím (markrabství s kurfiřtskými právy). Za vlády Askánců (1157- 1319) se obyvatelstvo Braniborska poněmčilo (podíl kolonistů ze Saska a z Nizozemí) a získalo území za Odrou (Lubušsko, Novou marku). Roku 1323 ovládli zemi Wittelsbachové, roku 1373 Lucemburkové (Braniborsko bylo prohlášeno za součást české koruny). Karel IV.

vydal roku 1375 Landbuch a přenesl rezidenci Braniborska z Bramboře do Tangermünde. Roku 1415 udělil Zikmund Lucemburský Braniborsko Hohenzollernům za 400 tisíc zlatých. Hohenzollernové přenesli své sídlo do Berlína, upevnili jednotu svých zemí rodovým zákonem Dispositio Achillea (1473) a získali rozsáhlý majetek sekularizací církevního majetku po přijetí protestantství (1539). To jim umožnilo vytvořit z Braniborska silný centralizovaný stát, spojený od roku 1618 s pruským vévodstvím (od 1701 království). Od roku 1815 bylo provincií Pruska, od 1947 samostatnou zemí, která byla zrušena při správní reformě bývalé NDR roku 1952. Od roku 1990 opět samostatenou spolkovou zemí. Viz také Prusko

.