fonologie

[Řečtina], jazykovědná disciplína zkoumající využívání a fungování zvukového signálu v jazyce

. Studuje soustavu zvukových prostředků jazyka a jeho systém fonémů

, zkoumá funkce hlásek

vzhledem k vyšším složkám jazyka (jejich schopnost rozlišovat slova svou přítomností či záměnou). Vznikla z přírodovědně zaměřené fonetiky ve 20. letech 20. století na základě prací Baudouina de Courtenay a F. de Saussura

. Významné školy: pražská (V. Mathesius

, N. S. Trubeckoj

, Bohuslav Havránek

, B. Trnka

, J. Vachek

), kodaňská (L. Hjelmslev), petrohradská (L. V. Sčerba), moskevská (R. I. Avaněsov

) americká (E. Sapir

, R. Jakobson

).