Eric Rohmer

[Romé], *4.4.1920 (podle jiného zdroje *21.3.1920, Tulle, dep. Correze, Francie) – †11.1.2010 (Paříž, Francie), vlastním jménem Jean-Marie Maurice Schérer, významný francouzský filmový režisér a scenárista a příležitostný herec. Původním povoláním byl středoškolským profesorem literatury v Nancy. V roce 1948 odešel do Paříže, kde se začal zabývat filmem jako vedoucí filmového klubu a jako kritik, přispívající do několika časopisů (La Revue du Cinéma, Les Temps Modernes aj.). V roce 1950 založil spolu s budoucími režiséry Jeanem-Lucem Godardem

a Jacquesem Rivettem

vlastní časopis La Gazette du Cinéma, který však záhy zanikl. V této době již natáčel své první krátké filmy a začal pracovat jako kritik měsíčníku Cahiers du Cinéma, v jehož redakci se sešli pozdější stvořitelé francouzské nové vlny (J.-L.Godard, C. Chabrol, J. Rivette, F. Truffaut) a jehož byl v letech 1958–1963 šéfredaktorem. V roce 1957 napsal spolu s Claudem Chabrolem knihu o slavném režisérovi Hitchcock. V Chabrolově produkci také natočil v roce 1959 svou dlouhometrážní prvotinu Znamení lva, která však ještě nevzbudila větší pozornost. Jeho další tvorba byla specifická tím, že své snímky natáčel v ucelených tematických cyklech, mimo ně s oblibou zpracovával historické náměty. Prvním z těchto cyklů bylo šest Morálních povídek (1963–1972), jejichž mottem byla myšlenka „lidé něco dělají, ale něco jiného si myslí, když to dělají“ a pro jejichž realizaci našel na počátku 60. let spřízněnou duši v mladém producentovi Barbetu Schroederovi, s nímž založil produkční společnost Les Films du Losange. První dvě povídky neměly celovečerní metráž a do širší distribuce se nikdy nedostaly, zasloužený úspěch mu přinesl až třetí snímek tohoto cyklu Sběratelka; následujícím filmem Moje noc u Maud se prosadil i mimo Francii. V letech 1965–1969 spolupracoval s francouzskou televizí jako režisér výchovných a dokumentárních snímků. V 80. letech zahájil další volný cyklus šesti autorských filmů nazvaných (pod vlivem dramatika Alfreda de Musseta

) Komedie a proverby (1980–1987), jimž dominuje téma hledání sebejistoty a někoho blízkého, koho lze milovat, a za který byl vyznamenán Zvláštní cenou na MFF v Montrealu 1987 (řadu ocenění však získaly i jednotlivé snímky). V roce 1989 začal natáčet další cyklus s názvem Příběhy ročních období, v němž se zabýval lidskou tendencí nutit vlastní vůli druhým. Rohmer byl výsostným autorským filmařem, používal jednoduché, neokázalé, až minimalistické tvůrčí postupy s důrazem na vnitřní svět svých hrdinů a celkovou náladu, atmosféru a výtvarnou stránku, pro jeho snímky je typická lyričnost, lehká ironie a hravost, dokumentaristický smysl pro detail a záliba v meditacích, často založených na improvizaci. Až na výjímky obsazoval málo známé mladé herce (jeho oblíbenou herečkou byla Marie Riviérová), často spolupracoval s významným světovým kameramanem Nestorem Almendrosem. V osobním životě proslul svou nenápadností a tajnůstkářstvím (zcela jisté není ani datum jeho narození) a tím, že si přísně střežil své soukromí, z něhož je známo, že byl otcem dvou dětí. Vybraná filmografie (scénář a režie, není-li uvedeno jinak): krátké filmy Deník zločince (1950), Představení aneb Charlotte a její chlápek (1951), Bérénice (1954, + herec), Kreutzerova sonáta (1956, + herec), Veronika a její flákač (1958), dlouhometrážní prvotina z pařížského intelektuálního prostředí Znamení lva (1959), středometrážní snímky z cyklu „Morální povídky“ Pekařka z Monceau (1963) a Zuzančina kariéra (1963), krátké snímky Nadja v Paříži (1964) a Studentka dneška (1966), třetí „morální povídka“ o dívce provokující svými volnými mravy Sběratelka (1966), studie citového života provinčního intelektuála Moje noc u Maud (1969; Oscar za nejlepší zahraniční film, nominace na Oscara za scénář, Cena Maxe Ophülse), příběh diplomata, který podlehne svodům dvou dívek, Klářino koleno (1970; Velká cena na MFF v San Sebastianu, Cena Louise Delluca, Méliesova cena), závěrečný snímek z cyklu „Morální povídky“ o citových stereotypech mladého úředníka Láska odpoledne (1972), formálně vytříbená adaptace novely Heinricha von Kleista

Markýza z O. (1976; Zvláštní cena poroty na MFF v Cannes), přepis středověkého románu Chrétiena de Troyes

Percival Galský (1978), televizní adaptace divadelní hry H. von Keista Catherine de Heilbronn (1979), lyrická komedie o náhodném setkání dvou mladých lidí a první díl cyklu „Komedie a proverby“ Pilotova žena aneb Nelze myslet na nic (1980), příběh vdavekchtivé dívky Krásné manželství (1981), ironická studie propletených milostných vztahů Pauline na pláži (1982; Stříbrný medvěd za režii na MFF v Berlíně), portrét citově nerozhodné dívky Noci v úplňku (1984), příběh sekretářky hledající partnera Zelený paprsek (1986; Zlatý lev a Cena FIPRESCI na MFF v Benátkách), mimo cyklus natočený povídkový snímek Čtyři dobrodružství Reinette a Mirabelle (1986), další komorní příběh na téma propletených milostných vztahů Přítel mé přítelkyně (1987), první snímky z cyklu „Příběhy ročních období“ – příběh dvou intelektuálek v Paříži Jarní příběh (1989) a melodramatický příběh svobodné matky, řešící vztahy ke třem milencům, Zimní příběh (1991), snímek o prolínání politiky a kultury Strom, starosta a mediatéka (1992), povídkový film o důležitosti náhody v lidských vztazích Schůzky v Paříži (1995), milostný příběh, zachycující tři prázdninové týdny mladíka Gasparda, Letní příběh (1996), další příběh o nevypočitatelnosti lásky Podzimní příběh (1998), historické drama z časů francouzské revoluce Angličanka a vévoda (2001), adaptace nedokončeného pastýřského románu Honoré d'Urfého, jehož děj se odehrává v 5. století v Galícii, Lásky Astrey a Céladona (2007).