cíl

filozofie a psychologie prvek vědomé lidské činnosti, anticipující ideálně výsledek, k němuž je činnost zaměřena. Vědomí cíle vystupuje jako způsob integrace různých činů a úkonů člověka do určité posloupnosti a systému. Cíle si klademe proto, že si uvědomujeme nesoulad mezi svou životní situací a svými potřebami; realizací cíle chceme tento nesoulad aktivně překonat. Proto představa cíle vyjadřuje výrazně aktivní stránku vědomí, jeho emocionální a volní vlastnosti. Vztahy mezi činností, jejím cílem, prostředky a výsledky se staly v dějinách filozofie předmětem střetů idealistických a materialistických přístupů. Aristoteles vytvořil nejvýznamnější starověké učení o cíli; chápal jej jako to, kvůli čemu něco existuje nebo se používá a rozšířil představu cíle na celou přírodu, takže spatřoval v cíli konečnou příčinu (causa finalis) bytí vůbec. Hegel rozvinul objektivně idealistickou teleologii cíle, přeměnil přírodu i dějiny v prostředek sebeuskutečnění absolutního ducha, avšak v tomto rámci odhaloval i dialektiku cíle, prostředku a výsledku, upozornil zvláště na nesoulad cíle a výsledku v historicko-společenské činnosti lidí (tzv. lest dějin). Viz také účel a prostředek

.