architektura

Architektura

[Z řeckého architekton, původně hlavně tesař, později stavitel, tvůrce, původce], dílo architekta, tj. navrhovatele, v širším smyslu stavitelské umění, vytvářející funkční prostor podle ideových představ architekta prostřednictvím technicky konstruktivních možností daných dobou. Ideové představy architekta jsou úzce spjaty s estetickými názory (tj. se souborem proporčních pravidel a forem) a s názory na praktické cíle architektury dané epochy a určitého uměleckého prostředí. V tomto smyslu formuloval Vitruvius také tři základní požadavky: firmitas (statická pevnost, tj. technicky konstruktivní možnosti), utilitas (užitečnost, tj. praktický cíl) a venustas (líbeznost, tj. estetický cíl). Architektické principy se objevují již v nejstarších známých sídlištích (Ejnan) a urbanistických aglomeracích (Jericho, Hacilar). Jsou to základní dispoziční typy (kruhová centrála, Ejnan, rektangulární struktura, Hatal Htiyiik), klenební uzavření prostoru (snad Jericho, dvoupodlažní zaklenuté stavby na půdorysu kruhu, sídliště Chirochitia, 6. tisíciletí, Kypr), členění svislé podpory rozlišující dřík a ukončující článek (Hatal Htiyiik). Další vývoj architektury probíhá souběžně v oblasti cihlové architektury užívající zejména pilíř a oblouk (Mezopotámie) a architektury kamenné uplatňující sloup a architráv (Egypt). Mezopotámská architektura užívá jako hlavní materiál cihlu (sušená, pálená, glazovaná, jako pojivo nebo izolační materiál eventuálně bitumen), hlavními konstrukčními prvky jsou zeď (členěná zpravidla panelováním a redan), pilíř, oblouk a klenba (Ur), charakteristická je uzavřená dispozice kolem nádvoří, umístění monumentální architektury na terasách (Eridu) a pravoúhlý půdorys (Uruk, Babylón), Egyptská architektura I. a II. dynastie užívá opracované kvádry, za III. dynastie (Sakkára) je zformována slohová forma monumentální architektury vzniklá transformací organických materiálů do kamene (Imhotep). V období IV. dynastie je dořešen architrávový systém limitovaný interaxiální vzdáleností podpor (Gíza, komplex Raachefova zádušního chrámu), za V. dynastie (Abúsír) jsou již uplatněny všechny principy egyptské architektury využívající sloup, architráv, sloupový ochoz, bazilikální osvětlení a architek plastiku, akcentující průčelí, podélnou osovou dispozici, symetrii, proporční vázanost, organizovaný a uzavřený vnitřní prostor aditivně členěné a článkové. Řecká architektura tvůrčím způsobem rozvinula poznatky předního východního Egypta, egejské a krétsko-mykénské kultury, dovršila vývoj architrávového systému, těžiště tvorby přesunula na exteriér a dosáhla funkčně tektoniekého charakteru vystižením úloh jednotlivých částí staveb (tvarem vyjádřená funkce článků). Římská architektura syntetizovala řecké a etruské podněty (architrávový a obloukový systém), převzala řecké architektonické řády a obohatila je aplikací na patrové stavby řazením nad sebe nebo převedením jednoho řádu přes více pater, rozvíjela centrální dispozici zaklenutou kopulí a vytvořila tak monumentální vnitřní prostor bez podpor, spojením pilíře se sloupem a architrávu s obloukem (představený sloup, pilastr) dospěla k zalomenému kladí, uvolnění architektonické vázanosti a otevřela cestu k plastické dynamické modelaci exteriéru stavby. Raně křesťanská architektura v souvislosti se změnou funkce sakrálních staveb vytváří nové dispoziční typy. Chrám se stává shromaždištěm a dějištěm kultu a jeho prostorová skladba je určena požadavky liturgie. Transformací antických typů je formulována vícelodní longitudinální dispozice s chórem, ochozem a vloženým transeptem (bazilika), nejvíce vyhovující liturgickým funkcím, centrála je vyhrazena specializovaným funkcím (baptisterium, martyrium), emotivní působení architektury je přeneseno do interiéru. Byzantská architektura v návaznosti na vývod kopulových centrál ve východních oblastech vyvíjí kombinací longitudinálního a centrálního typu a jejich funkcí kopulovou baziliku na půdorysu volného nebo vepsaného kříže, čtverce nebo polygonu, představující nový typ architektonického prostoru. Románská architektura vytváří ucelený slohový systém založený na aditivním principu skladby hmot (stereometrických útvarů doplněných vertikálním prvkem věží), jehož vyjádřením je bazilika. Charakteristickými znaky je bohatě členěný obrys, akcentovaný závěr a průčelí (westwerk), dekorativní členění stěn.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 12. 2021
Autor: -red-

Odkazující hesla: akustika, groteska, klasicismus.