znak

Filozofie

filozofie a psychologie smyslově vnímatelný předmět, který jiný předmět označuje, představuje, na něj poukazuje. Znak je pojem filozofie, logiky, zejména matematioké lingvistiky, psychologie a dalších přírodních, technických a společenských věd. Původ znaku a znakových soustav je třeba hledat v sociálních situacích zvaných znakové, v nichž dochází k užíváni znaků; jsou spjaty s procesy tvoření a užívání řeči, resp. jazyka, a s rozvojem myšlení. Znaky se zpravidla dělí na jazykové a mimojazykové, ty opět na kopie, příznaky (symptomy) a signály. Proces, jehož se účastní znaky se nazývá sémióza; spočívá v označování, reagování na znak a jeho interpretaci subjektem. Jednotlivé komponenty sémiotické situace tvoří znak označující realitu, interpret, proces interpretace znaku interpretem a dispozice, která vzniká uvnitř sémiózy učením. Prostřednictvím této dispozice interpret realizuje význam znaku, jemuž je přiřazen jednak denotát (předmět k němuž se znak vztahuje), jednak konotát (modus, kterým se znak v procesu interpretace zvýznamňuje). Odlišení denotátu a konotátu znaku je nosné zejména pro psychologii a literaturu, nebof umožňuje vysvětlit různé způsoby vytváření významu a znaku. Obor zabývající se srovnávacím studiem znakových soustav, sémiotika, vyzdvihuje tři charakteristické vlastnosti znaků: a) vztah k označenému nebo reprezentovanému objektu (znak nelze pochopit bez objasnění jeho předmětného významu); b) strukturu znaku jako obrazu objektu; c) vztah k tomu, kdo znak používá (znak jako výraz postojů a citů, jako exprese). V souhlase s tím se rozlišuje zkoumání vztahu znaků k jejich objektu – sémantika, jejich vzájemné vztahy – syntax a vztah k uživateli a jeho znakovým soustavám – pragmatika (základní práce Ch. W. Mornse Signs, language and behavior – Znaky, jazyk a chování, vedená v duchu tradiční pragmatické filozofie).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 9. 2003
Autor: -red-

Odkazující hesla: Charles Osgood, identifikace, neobehaviorismus, znak a symbol.