neobehaviorismus

Psychologie

Psychologický směr vzniklý ve 30. letech 20. století jako důsledek kritiky pozitivistických nedostatků klasického behaviorismu (snaha o zkoumání chování zbaveného vědomí, vedoucí buď ke studiu fyziologického chování, nebo chování bez fyziologických aspektů ve smyslu S-R modelu). Základním východiskem neobehaviorismu, jehož centrální oblastí se stala psychologie učení, je předpoklad aktivní přepracování subjektem přijímané informace, jež je „vloženo“ mezi podnět (S) a reakci (R) a jež nelze ve smyslu determinismu klasického behaviorismu převádět na pouhé působení minulé zkušenosti. Koncepce tzv. intervenujících proměnných (autor E. C. Tolman) se pokusila odlišit tyto faktory (procesy) od nervových mechanismů probíhajících v CNS zavedením takových pojmů jako znak, znaková struktura, očekávání ap. Tyto kategorie odvozené z pojmu vědomí sice vnesly do výzkumu chování určité psychologické charakteristiky, avšak jejich zavedení neodstraňuje základní nedostatky klasického behaviorismu. Jejich mísení s fyziologickými pojmy vedlo k tomu, že neobehaviorismus představovaný zejména E. C. Tolmanem, C. L. Hullem a B. F. Skinnerem, stejně jako klasický behaviorismus, nebyl schopen vyčlenit psychologický obsah chování, ani ujasnit kritérium objektivnosti v psychologii, překonat biologismus a metodologickou primitivizaci lidského chování.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Clark Leonard Hull, Edward Chace Tolman, intervenující proměnné, teorie osobnosti.