vina

Morální nadstavbou zprostředkované vědomí škodlivého důsledku vlastního jednání, vyvolávající krátce i déletrvající změny v prožívání a chování člověka. Pocit viny jako individuální, více či méně adekvátní odraz zavinění, chápaný psychologií jako důsledek střetu svědomí jedince s obklopující jej realitou (pocit viny jako projev svědomí, „výčitky svědomí“), představuje hlubinně determinovaný faktor, který v interakci s některými hodnotícími a korektivními instancemi osobnosti vyvolává psychickou tenzi (napětí, úzkost). Zpracováni této tenze v rovině neuvědomovaných procesů složitými mechanismy psychického pohybu (agrese jako vnější projev introjikovaného pocitu viny) je jedním ze zdrojů silných motivačních tendencí širokého kvalitativního i kvantitativního rozpětí. Jevové stránky pocitu viny (pocit provinění, rozlada, deprese, úzkostné stavy vyvolávající sebedestruktivní sklony) korespondují se svědomím, představujícím v psychologické interpretaci poměrně stálý soubor zvnitřněných mravních, estetických a etických postojů a hodnot s výrazně regulační funkcí na úrovni jednání každého člověka. Vnitřní normy utvářející svědomí jsou budovány v průběhu individuálního vývoje prostřednictvím různých forem osvojováni (učení) a postupně získávají jak ideální (k ideálu směřující), tak prohibující (zakazující, přikazující) charakter. Právě druhá složka svědomí ovlivňuje formu i intenzitu pocitu viny, jehož individuální projevy závisí mj. na osobnostních charakteristikách jedince. – Problematika viny se svou obsahovou mnohotvárností stala předmětem zájmu nejen psychologie, ale i filozofie (K. Jaspers), umění (F. M. Dostojevskij, L. Janáček) a dalších oblasti vědy a kultury.