Věra Chytilová

*2.2.1929 (Ostrava) – †12.3.2014 (Praha), česká filmová a televizní režisérka a scenáristka, přezdívaná také první dáma českého filmu. Pocházela z rodiny živnostníka a legionáře, dva roky studovala architekturu v Brně, poté pracovala jako kreslířka, laborantka a manekýnka. V roce 1951 se mihla v malé roličce ve Fričově

filmu Císařův pekař – Pekařův císař, v roce 1953 začala pracovat ve Filmovém studiu Barrandov jako klapka, skriptka, asistentka režie a pomocná režisérka. V letech 1957–1962 vystudovala režii na pražské FAMU (v ročníku Otakara Vávry

) a již během studií upoutala pozornost svými školními filmy (např. Dům na Ořechovce, Zelená ulice). Absolvovala středometrážním hraným dokumentem Strop, který byl spolu s dalším dokumentárním snímkem Pytel blech uveden do distribuce pod názvem U stropu je pytel blech a který spolu se školními filmy Miloše Formana

(Konkurs, Kdyby ty muziky nebyly) stál na počátku tzv. české nové vlny. Ve své tvorbě od počátku tíhla k symbolickému vyjadřování, její filmy, které získaly četná ocenění, lze charakterizovat jako excentricky stylizované morality a filozofické alegorie s velmi osobitým pohledem na svět, společnost a mezilidské vztahy se silným zaujetím pro morální otázky. V letech 1969–1976 jí byla práce ve filmu znemožněna (k hrané tvorbě se vrátila hořkou komedií Hra o jablko), ale i později natáčela s velkými obtížemi, neboť její osobité a provokující snímky se vymykaly oficiální normalizační produkci. Se stejně trpkou satirou a osobní umanutostí však reagovala i na společenské problémy, politické ovzduší a rychlý tep polistopadové doby. Od 90. let se rovněž věnovala natáčení úspěšných dokumentů, především pro společnost Febio v rámci různých tématických cyklů (GEN, OKO, Genus, Jak se žije…, 12 odvážných, V.I.P.). Několik televizních dokumentů bylo natočeno i o ní samotné a jejím díle – např. Věra Chytilová pohledem Ireny Pavláskové (1993), Rozhovor k pětašedesátinám (1994, režie Drahomíra Vihanová). V listopadu 1994 se také poprvé představila jako divadelní režisérka v Divadle Na zábradlí

, kde inscenovala drama Martina Crimpa Story. V 90. letech se rovněž angažovala v politickém životě. Za své dílo získala několik prestižních ocenění – státní vyznamenání Medaile Za zásluhy (1998), Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii z MFF v Karlových Varech (2000) a Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu (2001). Kromě toho je držitelkou francouzského vyznamenání Rytíř umění a literatury. Jejím prvním manželem byl fotograf Karel Ludwig (1950–1953), z manželství s kameramanem Jaroslavem Kučerou má dceru Terezu Kučerovou (1964), která se prosadila jako výtvarnice a autorka animovaných filmů, a syna Štěpána Kučeru (1968), jenž se stal kameramanem.

Vybraná filmografie (režie + scénář nebo spolupráce na něm, není-li uvedeno jinak): historická komedie Císařův pekař – Pekařův císař (1951, herečka), krátký film Konec jasnovidce (1957, herečka), středometrážní hraný dokument Strop (1961, + námět; Cena FICC v Oberhausenu), středometrážní snímek o životě v dívčím internátě Pytel blech (1962, + námět; bronzová medaile na MF dokumentárních filmů v Benátkách), celovečerní debut konfrontující životní styl dvou rozdílných žen O něčem jiném (1963, + námět; Velká cena z Filmového týdne v Mannheimu aj.), povídka Automat Svět z hrabalovského filmu Perličky na dně (1965), provokativní groteska o dvou dívkách, které se rozhodly být zkažené, Sedmikrásky (1966; Velká cena na MFF v Bergamu aj.), existenciální alegorie Ovoce stromů rajských jíme (1969, + námět), hořká komedie Hra o jablko (1976; Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu), krátkometrážní dokument o podzimu lidského života Čas je neúprosný (1978; Hlavní cena na Festivalu českých a slovenských filmů v Piešťanech aj.), krutě ironický pohled na život na socialistickém sídlišti Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979; Gran Premio na MF autorských filmů v San Remu 1980), komedie z železničářského prostředí Kalamita (1981), komediální moralita o ješitném donchuánovi na motivy povídky Jiřího Brdečky

Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), mnohoznačný umělecký dokument Praha – neklidné srdce Evropy (1984, + námět a komentář), psychologický sci-fi horor Vlčí bouda (1986), kolážovitá adaptace hry Bolka Polívky Šašek a královna (1987), moralita o tragických následcích bohémského života Kopytem sem, kopytem tam (1988), dokumentární snímek T.G.M. – Osvoboditel (1990), středometrážní groteska o mozartovském duchu Prahy Mí Pražané mi rozumějí (1991, + námět), ve spolupráci s Bolkem Polívkou realizovaná hořká komedie o polistopadových poměrech Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), dokumentární snímek z cyklu Podnikání v Čechách Kam panenky… (1993, + námět), černá komedie o znásilnění a kruté pomstě podle skutečného kriminálního případu Pasti, pasti, pastičky (1998), dvoudílný televizní umělecký dokument o klasicích české fotografie Vzlety a pády (2000, + námět, účinkující), knihou Desmonda Morrise Nahá opice inspirovaná tragikomedie Vyhnání z ráje (2001), celovečerní umělecký dokument věnovaný Ester Krumbachové Pátrání po Ester (2005, + námět, účinkující), hořká komedie Hezké chvilky bez záruky (2006).