vakcína

Fyziologie

[Latina], Ochranná látka, která po vpravení (po tzv. očkování, vakcinaci) do organismu způsobuje stav specifické odolnosti proti infekci. Podstatou vakcinace je infekční agens (bakterie, virus) živé, oslabené nebo inaktivované, popřípadě jeho bílkovinné součásti – antigeny, schopné vyvolat stav specifické rezistence organismu proti dané infekční chorobě. Virus kravských neštovic (variola vaccina) jako prevenci před neštovicemi lidí poprvé použil roku 1798 britský lékař E. Jenner, aniž věděl, že původcem onemocnění je virus. Tento způsob ochrany byl označen jako vakcinace a postupně přijat pro bežné označení očkovacích látek (vakcín). Imunita proti infekční chorobě může být po vakcinaci dlouhodobá, nebo různě časově omezená. Vakcinace je v současnosti nejúčinnější ochranou proti infekčním onemocněním. Jsou připravovány vakcinace například proti viru poliomyelitidy, pravým neštovicím, žluté zimnici, příušnicím. Vakcinace se používá úspěšně i jako prevence proti některým virovým onemocněním zvířat, například proti viru slintavky a kulhavky a pseudomoru drůbeže.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 10. 5. 2016
Autor: -red-

Odkazující hesla: genetika virů, Jean Carro.