umění
Forma společenského vědomí a tvůrčí činnosti člověka reprodukující skutečnost v uměleckých obrazech. Forma estetického vnímání světa, jež tvoří organickou součást kultury každé společnosti. Historicky proměnlivý soubor jednotlivých typů umění (malířství, sochařství, architektura, užité umění, literatura, hudba, tanec, divadlo, film). Umění se člení především na umělecký proces (tvorbu), dále umělecký artefakt (dílo) a působení umění ve společnosti (společenská funkce umění). Různé druhy umění se dělí podle materiálu (hmota, barva, zvuk, slovo), podle smyslů, k nimž se umělecký obraz obrací (zrak, sluch), dále podle utváření uměleckých obrazů (časový rozměr hudby, prostor ve výtvarném umění), konečně podle vztahu k mimoestetickým hodnotám (tzv. volné umění proti užitému umění). Z hlediska nejobecnějších charakteristik materiálních prostředků seskupuje teorie umění různé jeho druhy do skupiny umění prostorových (malířství, grafika, sochařství, architektura, umělecké fotografie, design), časových (umění hudební a slovesná) a prostoročasových (tanec, divadlo, filmové a televizní umění). Umění je vždy jevem společenským, v každé formaci tvoří součást ideologické nadstavby. Názory na podstatu a smysl umění jsou podmíněny historicky a vyplývají ze světonázorových, filozofických, politických a životních postojů lidí, reflektují jejich estetickou zkušenost. Tak bylo umění v různých dobách a směrech chápáno jednou jako nápodoba přírody (mimesis), jindy jako svobodné tvoření, jednou jako reprodukce skutečnosti, jindy jako sebepoznání absolutna, jednou jako řeč smyslů, jindy jako sebevyjádření umělce, dále jako forma hry, ale také jako zvláštní druh modlitby. Prvé stopy umění prvobytného člověka sahají do doby pozdního paleolitu, asi 40 000–20 000 let př.n.l. Předmětem umění, jímž se odlišuje od jiných forem společenského vědomí, jsou estetické vztahy člověka ke skutečnosti. Jeho specifickým úkolem je estetické vnímání světa. V ohnisku pozornosti umění byl vždy člověk, vzájemné vztahy lidí, jejich život v určitých konkrétně historických podmínkách. Mnohotvárnost lidského života reflektuje a ztvárňuje umění v podobě uměleckého obrazu. V souhlase s tím umění nejen poznává, ale také hodnotí, nejen tvoří, ale i sděluje, a to vždy specificky estetickým způsobem. Nejvyšším úkolem umění je uspokojovat estetické potřeby lidí, vytvářet díla, která by vzbuzovala radost, obohacovala člověka duchovně, probouzela v něm umělce, schopného v konkrétní oblasti své činnosti tvořit také podle zákonů krásy. Prostřednictvím této své obecné funkce projevuje umění i svůj význam poznávací a sdělovací. Antika i středověk považovaly výtvarného umělce pouze za druh řemeslníka. Teprve vliv renesance zlepšil pozici umělců. Vývoj umění probíhal nerovnoměrně a nebyl určován jen závislostí na společenských podmínkách. Umění se vyvíjelo i relativně samostatně jako forma duchovní tvorby. Již v antickém světě dosáhlo umění vysoké úrovně a v jistém smyslu nabylo i významu normy, ke které se v pozdějších staletích řada umělců vracela jako ke své inspiraci.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
27. 2. 2007
Autor: -red-