štít

Vojenská součást ochranné zbroje, záštita proti sečným, úderným a bodným zbraním. Nosil se na levé ruce, někdy byl i zavěšen na řemenu přes rameno (k odlehčení). Uprostřed štítu bývala k lehčímu držení a snazšímu odrážení ran vypouklá puklice (umbo). Tvarově se vývoj štít přizpůsoboval taktice boje a ostatním součástem ochranného odění. Ve starověkém Řecku převažoval oválný štít. Římané používali štít kruhový (clipeus) nebo velký oválný (clipeus argollicus). Pro výzbroj legií byl později typický prohnutý čtverhranný štít kryjící téměř celého bojovníka (scutum). Ve středověku používali těžcí jezdci zpočátku velké mandlovité štíty, kryjící bojovníka od ramena až k nártu levé nohy. Zdokonalováním ochranného odění se tyto štíty zmenšovaly. Ve 13. století převládal štít ve tvaru sférického trojúhelníku kryjící pouze horní polovinu bojovníkova těla. Ve 14. století se prosadil štít obdélníkový, často dole zaoblený (do půlkruhu), u kterého se objevil výřez pro založení kopí. Používal se ještě v 15. století, kdy se vedle něho objevily i malé dřevěné pavézky a uh. „křídlovité tarče“. V 16. století z výzbroje jízdy štít postupně mizí a objevují se pouze antikizující kruhové, bohatě zdobené štíty. Pěchota ve středověku používala kromě oválných a malých kruhových štítů (pukléř) také (ve 14.–16. století) velké střelecké štíty (pavéza a taras). V Orientě vždy převládaly štíty kruhového tvaru, z nichž nejtypičtější byl z proutí zhotovený a kováním zpevněný kalkan. Masové používání palných zbrani učinilo štíty zbytečnými, takže z výzbroje vojska zmizely. Zůstaly pouze součásti erbů.