španělská kinematografie

První promítání filmu v roce 1896 v Madridu, začátkem 20. století vznikaly dokumentární filmy, v roce 1917 nejvýznamnější němý film Život Kryštofa Kolumba a jeho objev Ameriky. Za republiky v letech 1931–1936 se zvýšila výroba i kvalita (L. Buñuel

, Země bez chleba). Za diktatury Franka y Bahamonda

byly preferovány filmy prodchnuté ideou fašismu

a katolicismu

, převládal však zábavný repertoár s prvky pseudofolklóru. Sociálně kritický tón zazněl až v 50. a 60. letech v tvorbě absolventů madridské filmové akademie, založena roku 1949, J. A. Bardema

(Smrt cyklisty, Hlavní třída, Pomsta) a L. G. Berlangy

(Calabuch, Kat). V letech 1956–1962 působil ve Španělsku italský režisér M. Ferteri (Byteček, Děti, Vozík), v 60. a 70. letech začal natáčet zejména C. Saura

. Společným rysem tvorby po roce 1975 byly evokace ovzduší diktatury, prolínání traumatizujícího historického zážitku do současnosti. Vynikl zejména C. Saura cyklem Sestřenice Angelika, Starý dům uprostřed Madridu, Eliso, můj živote, Se zavázanýma očima, ve filmech Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska vystihl specifiku španělské kultury a mentality.