sebepojetí

Psychologie

[Angličtina self-concept], psychologie, hodnotící složka osobnosti zakotvená v prožitku vlastní osoby na základě autoreflexního rozlišení poznávajícího (činného) a poznávaného (trpného) „já“, představující zážitkovou strukturu, vztaženou k nezávisle existující (resp. pomyslné) skutečnosti. Obraz sebe sama, zahrnující psychickou komponentu zobrazení („jsem...), hodnocení („mám být...“), směřování („chci být...“), moci („mohu učinit...“) a společenské role („mám učinit...“). Je to jeden ze základních regulativů interpersonálního chování, ovlivňující zpětně interpersonální percepci a strukturu prožívání. Zobrazovací funkce sebepojetí vychází ze zážitku činného „já“, které je ve formě konceptualizované vnitřní zkušenosti kognitivním schématem, integrujícím chováni a prožívání na základě utváření vědomi osobní identity v čase. Toto vědomí, vznikající v procesu sebeuvědomování (sebereflexe), představuje v modelu tzv. ego-konceptu centrální instanci osobnosti, konstituující modalitu ega. Hodnotící funkce sebepojetí koncentrovaná v sebehodnocení vyplývá z existence dvou (či více) obrazů o sobě – z reálného a ideálního „já“. Citový aspekt hodnocení sebe sama je přitom závislý na nárocích, jež na sebe jedinec při sebehodnocení klade, resp. které na něho klade společenské prostředí. Směřovací funkce sebepojetí souvisí s motivací seberealizace, která se pokládá za proces uskutečňování a rozvíjení osobnosti v činnosti, která člověka vnitřně uspokojuje a kterou pociťuje i jako tvůrčí činnost. Tato motivace se může zaměřit jak na usilování o cíl blízký subjektivnímu ideálu, tak na obávaný cíl, jenž získal po redukci na jedinou životní hodnotu individuálně paradoxní přitažlivost. Úloha faktoru moci v obraze sebepojetí spočívá v tendenci dosáhnout určitého cíle vlastní snahou, na vlastní zodpovědnost. Zatímco zkušenost, v níž jedinec vnímá výsledky určité činnosti jako závislé na mimoosobních vlivech vede k zobecněnému očekávání „vnější kontroly“, opačná zkušenost (vnímání výsledků činnosti jako důsledku vlastní aktivity) vede k zobecněnému očekávání „vnitřní kontroly“. Na základě takto vytvořeného mechanismu sebekontroly člověk vyhodnocuje a koriguje průběh nejrůznějších interakcí, přičemž zobecněný postoj (očekávání), vyplývající z příčinného vztahu mezi chováním a jeho důsledky působí jako míra sebedůvěry. Společenská role zahrnutá v sebepojetí bývá označována jako jeden ze tří modulátorů chování (vedle vlastností a stavů). Patří k sebevymezení jedince v pojmech určitého společenského vztahu a jemu odpovídajícího jednání. – Obraz sebe sama vzniká a vyvíjí se v interakci jedince se světem na základě individuální zkušenosti, za jejíž nejdůležitější zdroje se považuje rodinné prostředí a struktura sociálních a společenských vztahů, zahrnující mimo jiné jak více či méně stabilní stereotypy chování, tak aktuální odrazy dílčích interakcí. Jednotlivé stránky sebepojetí utvářené v ontogenezi se projevují jako motivační komponenty postoje člověka k sobě samému, jejichž hlavní úlohou jsou orientace osob dosti ve světě vnějších události a faktů (obran sebe jako nejdůležitější součásti tzv. mapy světa subjektu) a stabilizace činnosti jejího nositele (obraz sebe jako „setrvačník“ psychické činnosti). Aby tyto úlohy mohlo sebepojetí v rámci dynamiky osobnosti plnit, musí mít pevnou a stálou strukturu, zajištovanou nejen psychickými obrannými mechanismy, ale i stalým dotvářením v souladu s vývojem jedince a jeho začleněním do společenských vazeb a vztahů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 8. 2004
Autor: -red-

Odkazující hesla: inkongruence, já, zájem.