psychoterapie

Psychoterapie, léčebný proces zaměřený na odstranění příčin nebo příznaků onemocnění s psychogenní, neuropsychickou, neurogenní, psychosomatiokou a psychosociální etiologií, respektive na zmírnění obtíží somatického charakteru psychologickými prostředky; léčba duševních nemocí, poruch chování a dalších anomálií, u nichž se předpokládá hluboké narušení emocionální stability či osobnosti jedince, plynoucí především z jeho patogenně utvářených mezilidských vztahů. V širším smyslu kladné psychické působení na strádajícího jedince, v užším smyslu ucelený systém léčby prostředky psychologického ovlivnění. – Psychoterapeutický proces spočívá v navázání aktivního vztahu mezi psychoterapeutem (psychiatrem, psychologem, laickým terapeutem) a léčeným (pacientem, klientem) na základě stanovení anamnézy a diagnózy léčeného a za použití vhodných psychologických technik, umožňujících terapeutický efekt ve formě znovuzakotvení léčeného v reálných podmínkách jeho existence. Hlavním nástrojem psychoterapie je mluvené slovo, umožňující odhalení nejskrytějších oblastí duševního života léčeného, zejména ve vztahu k jeho sebeprožívání; jako vedlejší (stimulující, oživující) prostředky se používají nejrůznější způsoby a metody psychického ovlivnění (postupy hlubinné psychologie, arteterapie

, sugesce

, hypnóza

, exploračně meditativní techniky

, kontaktní techniky, prvky mezilidských her). Psychoterapie zahrnuje řadu směrů, škol a forem. Nejběžnější klasifikace rozlišuje psychoterapii individuální a skupinovou, psychoterapii podpůrnou, vysvětlující, interpretativní a sugestivní; umělým hlediskem může být globální dělení na psychoterapii direktivní (přikazující, vnucující) a nedirektivní (využívající vcítění v návaznosti na některé aspekty psychologického porozumění), respektive behaviorální (účelná změna nevyhovujících způsobů chování) a dynamickou (dosahování porozumění konfliktům, které jsou zdrojem psychických poruch).