psychofyzický problém

V nejširším smyslu otázka po místě psychického v přírodě, tvoří součást základní filozofické otázky. V užším smyslu problém vztahů mezi psychickými a fyziologickými procesy. Myšlenka závislosti psychických jevů na tělesných funkcích se objevuje v souvislosti s pojetím psychiky jako jednoho z aspektů hmotné substance (mílétští naturfilozofové Hérakleitos

, Démokritos

). Naproti tomu Platón

považoval hmotný svět za funkci ideje. Aristoteles

pak již vytvořil učení o neoddělitelnosti duše od materiálního substrátu těles. Toto učení však trpělo teleologismem a pojetím rozumu jako netělesné podstaty. Novým způsobem byl rozpracován psychofyzický problém v 17. století na základě mechanistického obrazu světa. R. Descartes

se snažil objasnit chování živých bytostí uznáním zvláštní duševní substance, schopné svobodně vládnout „strojem těla“. Dospěl k dualismu duše a těla: ač se tělo pouze pohybuje a duše pouze myslí, mohou na sebe vzájemně působit, neboť se stýkají v určité oblasti mozku. G. W. Leibniz

se pokusil sloučit mechanistický obraz světa s představou o psychice jako unikátní podstatě a vyzdvihl ideu psychofyzického paralelismu, kterou však vykládal idealisticky. O materialistickou interpretaci psychofyzického problému se pokusil v 18. století D. Hartley

. V 19. století potřebovalo Darwinovo

učení koncepci psychiky jako aktivního činitele regulace životních procesů. To podněcovalo vznik nových variant teorie psychofyzického vzájemného působení (W. James

). Koncem 19. a zač. 20. století se šířily pozitivistické výklady psychofyzického problému, podle nichž duše a tělo jsou jakoby sestrojeny z týchž elementů, tj. počitků, a proto je třeba hovořit nikoli o reálném vzájemném působení fyzického a psychického, nýbrž o korelaci mezi „komplexy počitků“. Za všemi těmito způsoby řešení psychofyzického problému se skrývá týž dualismus, vyplývající mj. z introspektivního pohledu na psychiku jako na zvláštní podstatu, jež se naprosto liší od všech vlastností materiálního světa. Dialektický materialismus zakládá řešení psychofyzického problému na poznání psychiky jako faktoru, vystupujícího ve formě odrazu v procesu aktivní součinnosti vysoce organizovaných živých systémů s okolním světem. Takové řešení dovoluje široce využívat v konkrétním rozpracování psychofyzického problému výsledků psychofyziologie, neurofyziologie, psychologie, kybernetiky a jiných věd, přičemž je možno chápat různé formy závislosti psychických aktů na jejich fyziologickém substrátu a zároveň doceňovat aktivitu a svéráznost psychiky ve vztahu k fyzickému světu.