pěchota

Vojenství

Nejstarší druh pozemního vojska, hrála klíčovou roli ve vývoji válečnictví zejména ve starověku a od začátku novověku. V antice se dělila na lehkou (prakovníci, vrhači oštěpů, lučištníci) a těžkou (hoplíté bojující ve falanze). Ve feudalistické Evropě význam pěchoty upadal, rozvoj až se vznikem městské milice a žoldnéřských oddílů. Význam pěchoty rostl od 14. století (Flandry, Švýcarsko, angličtí a skotští lučištníci). Novověká pěchota se začínala formovat od 15. století na základě vojenské organizace a taktiky husitských vojsk a švýcarské pěchoty (často též čeští a švýcarští žoldnéři v zahraničních službách). V 1. polovině 16. století základem pravidelné pěchoty lancknechti, taktika a organizace (pluky) pěchoty dotvořena v 2. polovině 16. století (nizozemská a španělská armáda). V té době byly hlaní druhy pěchoty mušketýři a pikanýři. V 17. století zavedeni granátníci, kteří patřili se střelci (mušketýři) k řadové (těžké) pěchotě, lehkou pěchotu tvořili od 18. století myslivci. V 18. století pěchota bojovala v uzavřené sestavě (tzv. lineární taktika). V 19. století se po zavedení zadovky a rychlopalné pušky sestava uvolnila. Během 19. století vznikla námořní pěchota. Za 1. světové války byla pěchota hlavním činitelem zákopové války. V období mezi světovými válkami pěchota vojenského letectva (vojsko výsadkové). Za 2. světové války se zvýšila pohyblivost všech druhů vojsk širokým použitím motorových a obrněných vozidel. Dnes je pěchota druh vojska určený k ničení nepřítele a k ovládnutí jeho území ve vševojskovém boji. Je vybavena automatickými zbraněmi, lehkými protitankovými bojovými prostředky a ručními granáty, je motorizována a schopna výsadkových operací i při použití zbraní hromadného ničení.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 6. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: lučištník, pěchotní dělo, pikanýři, rytmistr.