Mahájána

V sanskrtu velký vůz, široká cesta ke spáse – jeden ze dvou hlavních směrů (škol) buddhismu

, formovaný v 1. století př.n.l. v severozápadní Indii a šířený počátkem našeho letopočtu zejména mezi lidovými vrstvami obyvatel celé Indie i mimo její hranice. Podle základaní teze mahájány může dosáhnout spásy nejen zasvěcený (mnich), jak učí ranější hínajána, ale i laik, který dodržuje sliby duchovní dokonalosti (paramaty), povinnost modliteb; uchází se o pomoc mnichů a obdarovává je. Mniši ulehčují dosažení spásy prostřednictvím bódhisattvů, kteří mají schopnost měnit ze soucitu k živým bytostem karmu

člověka na příznivější. Podle mahájány je svět zcela iluzorní (máje

); reálná je pouze nirvána

, totožná s nejvyšším absolutnem. Významné místo v mahájáně zaujímá učení o ráji. Buddha se v mahájáně mění z mudrce-učitele na božstvo, jehož emanacemi jsou bódhisattvové. – Základy mahájáhy se snažily upevnit dvě nábožensko-filozofické školy: jógáčárja a madhjamiká. Podle prvé školy je reálné pouze vědomí; z něhož se rodí veškeré objekty vnějšího světa. Jakmile se dosáhne utlumení aktivity vědomí, je možné vymanit se z řetězu převtělování (samsára

). Madhjamikové nepokládali za reálné ani individuální vědomí, ale pouze prázdnotu (šúnja), která nemá žádné kvality, je nedefinovatelná, nelze ji poznat zkušeností, ale pouze prostřednictvím mystické intuice. Nejvýznamnějším představitelem madhjamiků byl Nágárdžuna (2. století) a Árjadé va (5. století), jógáčárjů Asanga a Vasubandhu (5. století). Mahájána ovlivnila četné školy a směry pozdějšího buddhismu

za hranicemi Indie (lámaismus

).