Ladislav Mňačko

*29.1.1919 (Valašské Klobouky, Československo) – †24.2.1994 (Bratislava, Slovenská republika), slovenský spisovatel a publicista. Dětství a mládí prožil v Martině, kde se vyučil jako prodavač v lékárně. Koncem války se zapojil do partyzánského hnutí na Valašsku, v roce 1945 vstoupil do komunistické strany a do roku 1953 pracoval jako prominentní redaktor Rudého práva a Pravdy. Zpočátku byl nadšeným propagátorem nového režimu, od poloviny 50. let se však stal kritikem dobových společenských poměrů a deformací. V letech 1954–1966 působil jako zpravodaj v mnoha evropských a asijských státech a zážitky z těchto cest shrnul do několika reportážních knih (mj. reportáž o izraelském procesu s válečným zločincem Já, Adolf Eichmann). V roce 1967 na protest proti antiizraelské kampani československé vlády emigroval do Izraele, v roce 1968 se vrátil do vlasti a zapojil se do obrodného procesu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy emigroval do Rakouska, kde pokračoval v literární činnosti (mj. politická satira s orwellovským

nádechem Soudruh Münchhausen) a psal scénáře pro televizi. Do literárního života na Slovensku se zapojil opět až po listopadu 1989. Z jeho díla je nejznámější částečně autobiografický válečný román o partyzánském hnutí Smrt si říká Engelchen (1959, v roce 1963 úspěšně zfilmovaný Janem Kadárem a Elmarem Klosem

) a politická novela Jak chutná moc (1967). Filmografie (námět): partyzánské drama Smrt si říká Engelchen (1963), televizní psychologicko – existenciální drama Maják (Rakousko 1972, režie Vojtěch Jasný

), televizní drama Osamělý dům (Německo 1975), politický thriller Rošáda (Rakousko 1991), kriminální drama podle stejnojmenné povídky Jak chutná smrt (1995; nikoliv podle knihy Jak chutná moc).