*1288 – †16.7.1342, z dynastie
Anjouovců, uherský král od roku 1308, vnuk
Karla II. z Anjou. Byl povolán po vymření dynastie
Arpádovců z Neapole na uherský trůn částí uherské šlechty podporované
papežskou kurií proti
Václavovi III. Definitivně byl uznán až po své čtvrté korunovaci roku 1310. Královskou moc se mu podařilo upevnit teprve po roce 1321, kdy po smrti
Matúše Čáka zlomil odpor
magnátů.
V roce 1323 peněžní reformou zavedl místo
denárů zlaté dukáty a 1325 i stříbrnou měnu, reorganizoval daňový systém, hornictví, celní poplatky a vojenství. Usiloval o přátelské vztahy k Čechám a Polsku. Ve spojenectví s českým a polským králem se snažil zastavit
habsburskou expanzi na východ. Nepodařilo se mu připojit k uherskému království dědičnou državu Anjouovců
Neapolsko.
V roce 1339 při jednáních s polským králem v uherském Visegrádě uzavřel dohodu o nástupnictví v Polsku ve prospěch uherských Anjouovců (potvrzena byla roku 1355 v Budíně).
Uhry se za jeho vlády staly hospodářsky i politicky významným státem.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
3. 3. 2020
Autor: -red-
