Ingmar Bergman

*14.7.1918 (Uppsala, Švédsko) – †30.7.2007 (ostrov Farö, Švédsko), vlastním jménem Ernst Ingmar Bergman, švédský filmový, divadelní a televizní režisér, scenárista a spisovatel, jedna z největších postav světové kinematografie. Byl synem despotického protestantského pastora, který dbal na přísnou výchovu. Jeho neutěšené dětství, poznamenané konflikty a traumaty, a zejména složitý vztah k otci našly později odraz v několika jeho filmech. V letech 1937–1940 studoval divadelní vědu na stockholmské univerzitě a vedl divadelní kroužek. Poté působil jako režijní asistent u Královské opery ve Stockholmu a jako hlavní dramaturg společnosti Svenska Filmindustri, psal prózu, scénáře a rozhlasové hry. Jako režisér debutoval v roce 1945 snímkem Krize. V letech 1946–1949 byl hlavním režisérem na činoherní scéně v Göteborgu. Od roku 1949 natáčel s drobnými výjimkami jen podle vlastních námětů a scénářů (jeho filmografie čítá téměř šedesát titulů). Světovou proslulost mu přineslo v roce 1956 podobenství Sedmá pečeť. V Bergmanově tvorbě pak nadále dominují komorní dramata, v nichž převažují drásavé filozofické meditace nad podstatou bytí, ztrátou víry v Boha, smyslem života a smrti, nemožností dorozumění, problémy soužití dvojice, mravním řádem světa atd. Vrcholem jeho éry byla 60. a 70. léta, kdy se stal ikonou tehdejší doby a kinematografie. Přestože uměl natočit i komedii (Úsměvy letní noci), tento žánr se v jeho tvorbě objevuje jen vzácně. I během intenzívní filmařské práce se věnoval divadlu – v roce 1954 přijal na šest let angažmá jako režisér divadelní scény v Malmö, na počátku 60. let pak přešel jako režisér a ředitel na Královskou činoherní scénu ve Stockholmu. V roce 1966 založil produkční společnost Cinematograph a v roce 1976 společnost Personafilm. V témže roce údajně kvůli podezření z daňových úniků opustil Švédsko a několik let natáčel v zahraničí. V polovině 80. let se musel vzhledem ke zdravotnímu stavu vzdát filmové režie a dalších dvacet let se kromě občasných návratů na divadlo a práci pro televizi věnoval převážně psaní, přičemž podle jeho scénářů natočili několik filmů jiní režiséři, mj. i jeho partnerka a dvorní herečka Liv Ullmannová

a jeho syn Daniel. Během své umělecké dráhy si vytvořil stálý tým vynikajících spolupracovníků, k nimž kromě Ullmannové patřili mj. herečky Bibi Anderssonová, Harriet Anderssonová, Ingrid Thulinová

, herci Max von Sydow

, Erland Josephson a Jarl Kulle, kameraman Sven Nykvist a produkční Katinka Faragóová. Osobně stál za kamerou naposledy v roce 2003, kdy natočil televizní drama o setkání někdejších manželů Sarabanda. Bergman byl pětkrát ženatý a stal se otcem devíti přiznaných dětí. Za své originální dílo, které zásadně ovlivnilo kinematografii, získal devět oscarových nominací, tři zlaté sošky za nejlepší cizojazyčný film, čestného Oscara (1970), francouzský Řád čestné legie a řadu dalších ocenění. Poslední léta svého života trávil v osamění na ostrůvku Farö, na němž již dříve natočil několik filmů a kde také v roce 2005 vznikl dokumentární snímek Ingmar Bergman – Rozjímání o životě, lásce a smrti s Erlandem Josephsonem. Bergman, mnohými považovaný za největšího filmaře všech dob, je též autorem několika knih – např. o jeho životě vypovídá Laterna magika. Jeho archív, který věnoval Švédskému filmovému ústavu, zařadilo UNESCO do seznamu památek, jež mají hodnotu pro celé lidstvo.

Vybraná filmografie (námět a scénář nebo podíl na něm + režie, není-li uvedeno jinak): režijní debut na téma generačního konfliktu Krize (1945), sociální pohádka Prší nám na lásku (1946), drama životních ztroskotanců a první autorský film Vězení (1949), příběh tanečnice a studenta Letní sen (1951), další příběh mladé dvojice Léto s Monikou (1952), zamyšlení nad smyslem lidské existence Večer kejklířů (1952), vynikající komedie o trampotách mileneckých vztahů Úsměvy letní noci (1955), do středověkého Švédska zasazené podobenství na téma podstaty lidské existence a v Bergmanově vývoji přelomové dílo Sedmá pečeť (1956; Zvláštní cena poroty na MFF v Cannes), dramatické zamyšlení starého profesora nad vlastní minulostí Lesní jahody (1957; Zlatý medvěd na MFF v Západním Berlíně), vyprávění tří rodiček v nemocničním pokoji Než se rozední (1958), psychologické drama Tvář (1958), zpracování středověké severské balady o znásilněné dívce Pramen panny (1960; Oscar a Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film, Zvláštní cena na MFF v Cannes), komedie Ďáblovo oko (1960), slavná komorní trilogie na téma ztráty víry v Boha, mravních hodnot a lidské osamělosti Jako v zrcadle (1960; Oscar za nejlepší cizojazyčný film), Hosté Večeře Páně (1961) a Mlčení (1963), satirická komedie a první barevný film A co všechny ty ženy (1964), dramatický obraz dvou povahově rozdílných žen Persona (1966), psychologické drama manželské dvojice Hodina vlků (1967), další drama manželské dvojice, snažící se uniknout před nebezpečím nové války, Hanba (1968), psychologické drama tří sester Šepoty a výkřiky (1972), televizní série na téma vztahu mezi mužem a ženou, upravená do filmové podoby pro kina Scény z manželského života (1973), televizní zpracování Mozartovy

opery Kouzelná flétna (1974), televizní seriál upravený do filmové podoby pro kina Tváří v tvář (1975), Rajské místo (1976, produkce), v Německu natočené drama o počátcích nacismu Hadí vejce (1977) a studie nevyváženého manželství Ze života loutek (1980), v Norsku natočený složitý příběh vztahu stárnoucí matky a její dcery Podzimní sonáta (1978), velkolepá rodinná freska a klíčové Bergmanovo dílo, završující jeho tvorbu, a zároveň jeho poslední celovečerní film pro kina Fanny a Alexandr (1982; Oscar a Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film, nominace na Oscara a na Zlatý glóbus za režii, César za nejlepší zahraniční film, švédská filmová cena Zlatý brouk za nejlepší film a nejlepší režii a řada dalších cen), televizní psychologický snímek Po zkoušce (1983), psychologické drama na téma manželských vztahů v režii Liv Ullmannové Nevěra (2000, scénář), snímek o životě Bergmanových rodičů Nejlepší úmysly (1992, scénář), nostalgické pastorále zachycující epizodu z Bergmanova dětství v režii jeho syna Daniela Nedělňátka (1992, scénář), televizní manželské drama Sarabanda (2003).