Erland Josephson

[Josefson], *15.6.1923 (Stockholm, Švédsko) – †25.2.2012 (Stockholm, Švédsko), významný švédský filmový a divadelní herec. Pocházel z prominentní židovské, kulturně založené rodiny (jeho otec byl knihkupcem). Absolvoval Stockholmskou univerzitu, kde se seznámil se studenty dramatického umění, s nimiž se začal věnovat divadlu. V letech 1945–1949 byl angažován v Městském divadle v Hälsingborgu, jehož vůdčí osobností byl Ingmar Bergman

. Poté působil v Městském divadle v Göteborgu

a v roce 1956 se stal členem Královského dramatického divadla ve Stockholmu

, kde účinkoval v přibližně šedesáti inscenacích (mj. Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie, Faust, Pygmalion, Hedda Gablerová, Hra snů) a později se stal Bergmanovým

nástupcem ve funkci uměleckého ředitele (1966–1975). S Bergmanem

, s nímž se znal již od školních let, je spjata i Josephsonova filmová kariéra – na dlouhou řadu let se stal jedním z jeho dvorních herců a protagonistou jeho psychologických a symbolických dramat (Než se rozední, Hodina vlků, Tvář, Náruživost, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Tváří v tvář, Fanny a Alexander, Po zkoušce aj.). Od poloviny 70. let se objevoval i v dílech významných, především evropských režisérů (Carlo Lizzani, Peter Greenaway

, István Szabó

, Theo Angelopoulos

aj.), pozoruhodné kreace vytvořil v posledních filmech Andreje Tarkovského

(Nostalgie, Oběť). S Bergmanem

spolupracoval až do konce jeho tvůrčí dráhy jak v televizi (Co chvilku křičí na jevišti světa, Sarabanda), tak na jevišti (Nora, Bakchantky, Strašidelná sonáta, Marie Stuartovna). V roce 1988 debutoval na newyorské scéně rolí Gajeva v Čechovově

Višňovém sadu (Cena Obie) v režii Petera Brooka

. Josephson také psal rozhlasové, televizní a divadelní hry, z nichž jedna (Letní noc, Švédsko z roku 1988) byla inspirována vzpomínkami na A. Tarkovského

, romány, autobiografické knihy a poezii (své první básnické a povídkové sbírky vydal již v roce 1946). Jako scenárista (pod pseudonymem Buntel Eriksson) spolupracoval s Bergmanem

na dvou komediálních filmech (satira Rajská zahrada a hříčka A co všechny ty ženy) a věnoval se i režii – s kameramanem Svenem Nykvistem

a herečkou Ingrid Thulinovou

se podílel na romantické tragédii Jedna a jedna a sám natočil autorský snímek Marmeládová revoluce. Působil rovněž jako předseda Švédské divadelní asociace (1963–1966) a v 90. letech byl ředitelem Švédského filmového institutu. Za své dílo byl mj. vyznamenán na MFF ve Stockholmu (2002) a v Montrealu (2003) a výroční švédskou cenou Zlatý brouk (2003). Byl ženatý s herečkami Barbro Larssonovou a Kristinou Adolphsonovou, jeho třetí manželkou se v roce 2000 stala divadelní dramaturgyně Ulla ?bergová. Měl pět dětí, z nichž dcera Charlotta Larssonová (*1957) je herečkou.

Vybraná filmografie (herec, není-li uvedeno jinak): sociální pohádka Prší nám na lásku (1946), Eva (1948), manželské drama Za štěstím (1950), drama ženy, která se pokouší vyrovnat s potratem, Než se rozední (1958), psychologické drama Tvář (1958), psychologické drama manželské dvojice Hodina vlků (1967), studie o postavení ženy v současné společnosti Mladé ženy (1968), drama Náruživost (1969), psychologické drama dvou sester, které se setkávají na venkovském sídle, Šepoty a výkřiky (1972), studie na téma vztahů mezi mužem a ženou Scény z manželského života (1973), televizní adaptace Mozartovy opery Kouzelná flétna (1974), kinematografická verze televizního seriálu Tváří v tvář (1975), televizní film Předjaří (1977, + scénář, režie a spol. na produkci), příběh vztahu dvou lidí podle románu Hjalmara Söderberga Vážná hra (1977), epizoda ze života Nietzscheho Mimo dobro a zlo (1977), drama policisty, který odhalí příliš vysokou hru svých nadřízených, Mám strach (1977), romantická tragédie Jedna a jedna (1978, + scénář, spol. na režii a produkci), psychologické drama na téma vztahů mezi matkou a její dospělou dcerou Podzimní sonáta (1978), První polka (1979), Zapomenout na Benátky (1979), Marmeládová revoluce (1979, + scénář, režie, spol. na produkci), snímek odhalující kořeny terorismu a fašismu Sezóna míru v Paříži (1981), drama o vzniku a průběhu epidemie černých neštovic v jedné nemocnici Variola vera (1982), velkolepá výpravná historická freska ze života měšťanské rodiny na počátku 20. století Fanny a Alexandr (1982), z prvků psychoanalýzy vycházející thriller Byt se žlutým kobercem (1983), studie stesku po domově a exkluzivní ukázka spirituální kinematografie Nostalgie (1983), komorní psychologické intermezzo z divadelního jeviště Po zkoušce (1983), Angelina válka (1984), Špinavá historka (1984), Amorosa (1986), Spásná milost (1986), tíživé symbolické podobenství dnešního světa Oběť (1986), Den předtím (1987), adaptace slavného románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (1988), historické drama na téma postavení jedince v soukolí dějin Hanussen (1988), drama Temné slunce (1990), příběh maďarského dirigenta v nově se formující Evropě Schůzka s Venuší (1990), Zlá (1991), experimentální adaptace Shakespearovy hry Bouře pod názvem Prosperovy knihy (1991), Sofie (1992), Hra snů (1994), příběh režiséra, který se po letech emigrace vrací do válkou zdevastované vlasti, Odysseův pohled (1995), strhující psychologické drama na téma manželských a mimomanželských vztahů Nevěra (2000), Dobře temperované mrtvoly (2005), Vítejte ve Veroně (2006).