husitské válečnictví

Vojenství a zejména vojenské umění ozbrojených sil husitského revolučního hnutí, znamenalo vývojový zvrat ve středověkém vojenství. Husité vytvořili první stálá vojska – polní obce, v jejichž organizační struktuře byly položeny základy ke vzniku novověkých druhů vojsk (pěchoty, jezdectva a dělostřelectva). K vedení vojska sloužil kvalitní rozsáhlý velitelský sbor v čele s politickým představitelem (správcem) obce, vrchním velitelem (polním hejtmanem) a jeho štábem, ve kterém byli zastoupeni písař, kněz a velitelé druhů vojsk (hejtman nad vozy, hejtman nad pěchotou, hejtman nad jízdou a hejtman nad „puškami“). Nižší velitelské funkce zastávali hejtmané velící řádům vozů, článkům bojových vozů a jednotlivým vozům, velitelé nižších jed. pěchoty a jízdy s hodností hejtmanů atd. Dokonalá organizace vojska husitům dovolila uplatňovat vyspělou taktiku boje ve vozové hradbě za spolupráce zbraní. Bitva se obvykle skládala ze tří fází: a) aktivní obrana vojsk ve vozové hradbě a rozvrácení útočníka palbou z ručních a dělostřeleckých zbraní; b) protizteč

pěchoty a jezdectva čelní i obchvatem

; c) pronásledování nepřítele až do úplného zničení. Husitská taktika však nikdy nebyla šablonovitá. V oblasti strategie uměli husité využívat zásady soustředění sil na směru hlavního úderu, využívali aktivní propagandu (husitské manifesty) a od roku 1427 přešli k ofenzívnímu

vedení boje, když přenesli v tzv. spanilých jízdách

válku na území nepřítele. Jejich akce směřovaly především proti nástupním prostorům nepřátelských vojsk. Husité dokázali s úspěchem využívat i upraveného zemědělského nářadí (cepy, kosy), především však využili v masovém měřítku v bitvě palné zbraně. Husitskou taktiku převzala řada vojsk sousedních států a ve střední Evropě převládala až do začátku 16. století. Vojenské umění husitů nebývale podnítilo vznik desítek vojenských teoretických spisů a přispělo tak významnou měrou k rozvoji vojenského teoretického myšlení.