homeostáze

[Řečtina], homeostasis – stav relativní dynamické funkční rovnováhy realizované na všech úrovních aktivity živého organismu. Relativní konstantní stav biologického systému (jedince, společenství, ekosystému) charakterizovaný souborem regulačních procesů, jež svými nepřetržitými variacemi (oscilacemi) kolem určitých limitů v rozpětí daných hranic (mezí) vytvářejí více či méně stálé podmínky (kontinuum) vnitřního prostředí. Dynamická stabilita vnitřního prostředí organismu představující jednu ze základních podmínek života. Kontinuální vyrovnávání rovnovážného stavu sledující minimalizaci vyvolaných výkyvů. Termín zavedl roku 1932 americký fyziolog W. B. Cannon, který formuloval princip homeostáze na podkladě prací francouzského biologa C. Bernarda. Podstatou homeostáze je skutečnost, že všechny biologické procesy narušované vnějšími (klimatickými) i vnitřními (metabolickými) faktory vykazují přirozenou tendenci k návratu do původního stavu dynamické funkční rovnováhy. V tomto smyslu je homeostáze neoddělitelná od fyziologických potřeby organismu, který je chápán jako samoregulující systém s životně důležitou funkcí zpětné vazby. Zatímco homeostáze se vztahuje k fyziologické stabilitě organismu, je fyziologická potřeba kritériem výkyvu charakterizujícího porušení homeostáze. V poněkud jiném významu se homeostáze chápe jako prostředí, ve kterém žijí jednotlivé buňky vyšších organismů a které se ve svém složení a fyzických vlastnostech udržují stálé. – Při studiu projevů a funkcí živých organismů se hovoří o homeostatických mechanismech či procesech (termoregulace), které jsou u člověka řízeny z nižších mozkových center (hypotalamu), jsou vrozené a zprostředkované činností nervové soustavy. Specifickou složkou těchto mechanismů jsou psychické procesy (emoce jako indikátory porušené homeostáze). Princip homeostáze se stal základem nejstaršího modelu motivace lidského jednání. Podle jeho interpretace narušení vytváří homeostáze potřebu determinující centrální pud, který společně s poznávacími procesy určuje a usměrňuje chování, jež redukuje (uspokojuje) potřebu, čímž obnovuje homeostatický stav (psychologická koncepce S. Freuda, C. L. Hulla). Přestože pojetí homeostáze bylo stále rozpracováváno, rozšiřováno a někteří autoři se pokusili aplikovat princip homeostáze na veškeré duševní aktivity člověka včetně jeho sociálního chování (tzv. psychické ekvilibrium, Festingerova teorie kognitivní disonance), trvala popularita homeostatického modelu motivace do roku 1953, kdy byla prokázána existence nehomeostatických biologických primárních motivací a homeostatický model se projevil jako příliš úzký. Ukázalo se, že i tzv. homeostatické pudy (hlad, žízeň, sex) nelze plně a uspokojivě vysvětlit tezí homeostáze (biologické procesy včetně chování pokračují vždy do obnovení homeostáze, tj. optimálních podmínek rovnováhy v organismu, resp. do extrémního a nevratného porušení homeostáze končícího smrtí individua). Proto byl homeostatický model motivace postupně nahrazen dalšími alternativami (pobídkový, kognitivní a humanistický model motivace). – Genetická homeostáze představuje tendenci k vyrovnávání genových a genotypových frekvencí po působení faktorů narušujících genetickou rovnováhu v populaci. V kontextu ekologie se homeostáze chápe jako proces neustálého obnovování rovnováhy v přírodě, kterým ekosystémy živé přírody včetně biosféry působí autoregulačně na oběh látek a tok energií, vychylovaný z optimálně rovnovážného stavu nejrůznějšími vlivy a popudy, včetně zásahů člověka. Nadměrné výkyvy, způsobené obvykle člověkem, mohou vést k vážnému narušení homeostáze, kdy postižený systém již není schopen vrátit se k rovnovážnému stavu a kdy dochází k jeho dočasnému nebo trvalému zhroucení. Zvláštní význam nabyl pojem homeostáze v kybernetice a v oborech zabývajících se studiem otevřených systémů na pomezí biologických a fyzikálních věd (biofyzika), resp. jejich modelováním (teorie počítačů). V daném případě jsou jako homeostatické označovány systémy udržující rovnováhu v daných mezích prostřednictvím zpětné vazby, která může být negativní (zmenšování výkyvů či oscilací) nebo pozitivní (zvětšování výkyvů či oscilací vedoucí ke kolizi systému).