etologie

[Řečtina ], vědní obor zabývající se studiem chování a životními projevy živočichů

převážně v jejich přirozeném prostředí. Zakladateli jsou N. Tinbergen

, K. Lorenz

, K. von Frisch

. Etologie klade důraz na druhově specifické chování živočichů, jeho adaptivnost a evoluci

; klasifikuje a porovnává druhově i mezidruhově typické způsoby reakcí při sledování jejich vývoje a dílčích biologických funkcí. Studuje zejména komunikační systémy zvířat, jejich interakce v sociálních vazbách příslušných společenstev, problém intra- a interdruhové agresivity ap. Popisná (deskriptivní) etologie inventarizuje a klasifikuje rozmanitost typů chování živočichů. Experimentální etologie studuje chování živočichů při pokusně měněných podmínkách (omezení vlivu zkušenosti, nahrazení reálných objektů atrapami) s cílem poznat a vysvětlit fyziologické základy chování (podnětová stimulace určitých forem instinktivních aktivit). Hlavní oblasti etologie tvoří ekoetologie (studium vztahů mezi chováním druhu a podmínkami prostředí), etofyziologie (studium fyziologických základů chování), neuroetologie (studium nervových procesů podmiňujících dané chování), etoendokrinologie (studium vztahů mezi produkcí hormonů

a chováním), etogenetika (studium genetických základů chování) a fylogeneze

a ontogeneze

chování, zabývající se studiem kmenově a individuálně podmíněných způsobů chování živočichů. Zvláštní kategorií je tzv. humánní etologie (též etologie člověka), představující v podstatě rozvíjení darwinovských

idejí výzkumu biologických základů lidského chování na základě etologických metod (pozorování) a navozování experimentálních podmínek ústící do vypracování tzv. etogramu. Etologické výzkumy v tomto směru znamenají důležitou etapu ve vývoji evoluční teorie. Lorenzova

koncepce etologie se promítla do sociologických absolutizací lidské agresivity a biologických instinktů v četných sociologických teoriích.