barok
Novověk
Literatura termín barok se v literární vědě objevuje poměrně pozdě (proniká zejména od 20. let 20. století) a je chápán jako označení určitého, dobově ohraničeného stylu. Barokní literatura navazovala na renesanční poetiku tím, že se opírala o antiku; odkaz renesance a antiky se však přetvářel po stránce formální (typické barokní postupy) i obsahové (například zůstává postava Amora, ale symbolizuje především lásku k bohu). Pro náměty barokní literatury jsou příznačné náboženské motivy, Barokní literatura je odrazem doby usilující o upevnění feudalismu a náboženská tematika vystupuje do popředí v souvislosti s těmito snahami. Z hlediska žánrového stojí v popředí drama, lyrika a emblematika jako typický barokní žánr spojující výtvarné umění se slovem. Charakteristické formální rysy barokní literatury se nejvíce projevily v úsilí o jazykový projev překvapující novotvary, deformací větné stavby, slovními hříčkami a duchaplnými obraty; tyto tendence se projevily v různých literaturách, v nichž nabývaly specifických forem (kulteranismus ve Španělsku, secentismus v Itálii, eufuismus v Anglii, preciozita ve Francii, alamodová poezie v Německu a u nás). – V české literatuře se barokní tvorba zaměřovala v 17. století na náboženskou lyriku (A.Michna z Otradovic, B.Bridel, F.Kadlinský; do této souvislosti patří i duchovní písně J.A.Komenského), v 18. století v souvislosti s obecným úbytkem vzdělanějšího publika na kazatelství. Současně se rozvíjela bohatá slovesnost lidová. Z teoretiků literatury stál v popředí B.Balbín (Verisimilia humaniorum disciplinarum – Pravdě se blížící jádro humanitních nauk). Viz také barok obecně, barok ve výtvarném umění, barok v hudbě, barok v dramatickém umění.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
3. 7. 2001
Autor: -red-