árie

Hudební teorie

[Italština], sólová vokální skladba s nástrojovým doprovodem, vyskytuje se většinou v opeře, oratoriu a kantátě, ale i samostatně (koncertní árie ). Asi do poloviny 17. století měla formu strofické písně. V benátské operní škole 17. století se ustálila árie s nestrofickou stavbou a zde také došlo k odlišení árie jako složky převážně lyrické a statické od recitativu jako prvku epicko-dramatického. Další vývoj (asi v letech 1650–1750) směřoval k vytvoření tzv. árie da capo, třídílné formy, v níž se po doznění druhé části opakuje část první (schéma ABA). Rozměry árie da capo se v 18. století rozšířily a třídílnost stavby pronikla i do jejích jednotli vých částí. Používána skladateli pozdního baroka (A. Scarlatti, J. S. Bach, G. F. Händel). Uplatňovala se zvláště ve vážné opeře (opera sena); od 2. poloviny 18. století s rozvojem komické opery árie da capo postupně nahrazována větší rozmanitostí forem (arietta, cavatina ) v souvislosti s úsilím o dramatickou charakteristiku v dílech Ch. W. Glucka, J. Haydna, W. A. Mozarta aj. S výjimkou části Wagnerova operního díla si árie podržela své místo i v hudbě 19. a 20. století.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 16. 1. 2004
Autor: -red-

Odkazující hesla: Antonio Cesti, George Frideric Handel, kantáta, Luigi Rossi, ritornel, siciliána.