anarchokomunismus

Politologie

[Řečtina + latina], anarchistický směr v českém dělnickém hnutí v prvních dvou desetiletích 20. století, vzniklý do značné míry jako reakce na oportunistickou politiku sociální demokracie. Rozšířil se převážně mezi severočeskými horníky a pokrokovou pražskou inteligencí (B. Vrbenský, T. Bartošek, V. Borek, S. K. Neumann, L. Landová-Štychová). Na rozdíl od klasického anarchismu stavěl zájem společnosti nad osobní zájem jednotlivce, odmítal individuální teror a kladl hlavní důraz na agitaci a působení morálního činitele. Odmítal ovšem marxistické pojetí socialistické revoluce, diktatury proletariátu, politické organizace dělnické třídy v revoluční dělnické straně. Vyzdvihoval naproti tomu „sociální instinkt“ mas a jejich živelnou schopnost dobrovolné organizace. Pro anarchokomunismus byl též charakteristický radikálně opoziční postoj k habsburské monarchii, antimilitarismus, protiklerikální stanoviska i boj za práva utlačovaných českých menšin v národnostně smíšeném pohraničí. Anarchokomunistické hnutí nemělo pevnou organizační strukturu. Jeho stoupenci byli sdruženi do několika skupin, od roku 1904 volně seskupených v České anarchistické federaci, od roku 1914 pak ve Federaci českých anarchistů-komunistů. Skupina vedená B. Vrbenským se roku 1918 sloučila s národně socialistickou stranou (1923 z ní byla vyloučena a posléze přešla do Komunistické strany Československa – KSČ). Jiná část hnutí, vedená S. K. Neumannem, utvořila v roce 1920 Svaz komunistických skupin a roku 1921 se podílela na založení KSČ.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Luisa Landová-Štychová.