americká literatura

Literatura

Americká literatura má své kořeny v literatuře anglické. V 17. a 18. století byl její vývoj určen hlavně praktickými potřebami kolonistů a jejich ideologie (především puritánského náboženství). Rozvíjela se náboženská, vzdělávací, historická, zeměpisná a memoárová poezie. V období hnutí za nezávislost vznikala publicistika, právní a nauková literatura, šířící ideje francouzského osvícenství a revoluce (B. Franklin, T. Jefferson, T. Paine). 1. polovina 19. století byla dobou rozkvětu krásné literatury, která si v povídkách a črtách W. Irvinga, dobrodružných románech J. F. Coopera a básních E. A. Poea či romantických a fantastických prózách získávala světový ohlas. Evropské vzory a tematiku postupně opouštěla poezie (W. C. Bryant, H. W. Longfellow, J. R. Lowell, E.Dickinsonová), filozofická esejistika (R. Emerson, H. D. Thoreau) a hlavně próza v alegoricko-symbolických románech N. Hawthorna a ve filozofujících románech a novelách o mořských plavbách H. Melvilla. Přechod od romantismu k národnědemokratické a civilizační poezii představoval básnický realismus W. Whitmana. Od poloviny 19. století sílila v próze vlna regionalistické a humoristické literatury spolu se zájmem o život černošského obyvatelstva (H. Stoweová), jeho folklór a o kolonizaci Západu (B. Harte). Z těchto kořenů vycházelo mj. realistické vypravěčství klasika moderní americké literatury Marka Twaina. Realismus se formoval v období bouřlivého rozvoje americké společnosti po válce Severu proti Jihu. Zaměřoval se zprvu hlavně na registraci faktů běžného života (W. D. Howells), přijímal podněty z evropské literatury, vyhranil se načas v osobitém naturalismu (S. Crane, F.Norris) nebo ve formálně dokonalé psychologické symbolické próze analyzující postavení jedince ve společnosti (H. James, E. Whartonová), až začátkem 20. století převládl v sociálně kritické próze a publicistice (U. Sinclair, S. Anderson, hnutí „muckrakerů“), jejíž někteří autoři vyjádřili své socialistické tendence (J. London) a spěli k levicovému chápání společenského vývoje (T. Dreiser). Do konce 30. let 20. století vycházela tzv. chicagská básnická renesance (C. Sandburg, E. L. Masters, E. Robinson, R. Frost, E. Millayová) hlavně z Whitmanovy civilizační poezie a snažila se spojit požadavek básnické reality s formálním novátorstvím. Současně vznikla i básnická experimentální avantgarda (E. Pound, skupina imagistů, G. Eliot, H. Crane, W. Stevens, W. C. Williams), v próze se k ní pojí například G. Steinová. V téže době se také formovalo moderní drama, které pozvedl na světovou úroveň E. O'Neill a které se později rozvíjelo hlavně v dílech T. Williamse, A. Millera, T. Wildera, E. Albeeho. Hluboké zklamání mládeže v 1. světové válce a v poválečných letech vyjádřili prozaici tzv. ztracené generace (E. Hemingway, F. S. Fitzgerald, J. Dos Passos) a básník E. E. Cummings (*1894 – †1962). Kritický realismus se dále rozvíjel především v satirických románech S. Lewise. Ve 30. letech vznikl na realistických a naturalistických základech proud společensky angažované levicově laděné literatury (J. T. Farrell, D. Trumbo, E. Caldwell), k němuž se přimyká i vrcholná tvorba velkých amerických autorů (J. Steinbeck, E. Hemingway). Zároveň vrcholí umělecký meziválečný román v dílech J. Dos Passose, T. Wolfa, J. Steinbecka, E. Hemingwaye a zvláště W.Faulknera jehož složité zobrazení společenských, psychických a rasových konfliktů mělo důležitý vliv na utváření moderní americké literatury představované například R.P.Warrenem, C.McCullersovou, E.Weltyovou, T.Capotem, W.Styronem, F.O'Connorovou (*1925 – †1964). Na jihu vzniká rovněž idealistická škola „nové kritiky“, přicházející sice s některými podnětnými metodami rozboru textu, avšak zaměřená proti historicko-společenskému výkladu literatury. Z básníků meziválečného období vynikli například R.Jeffers, A.Lowellová, později R.Lowell (*1917 – †1977) a K.Shapiro. Z mladší generace například A.Plathová (*1933 – †1963), J.Ashberry (*1928) a R.Creeley. Kontrasty experimentální prózy představují například W.Saroyan nebo H. Miller. Otevřené, nesentimentální svědectví o poměrech v armádě a brutalitě 2. světové války přinesli autoři válečného románu 40. až 60. let (N. Mailer, J. Hersey, I. Shaw, J. Jones, J. Heller). V 50. až 60. letech 20. století vyjadřuje revolta tzv. beat generation (J. Kerouac, W. S. Burroughs, A. Ginsberg, L.Ferlinghetti) protesty proti životní nejistotě a společenským konvencím. Vážnějším způsobem se projevují prozaikové ztvárňující problémy sebepoznání a seberealizace jedince ve složitých společenských situacích (J. D. Salinger, S.Bellow, B. Malamud, P. Roth, J. Updike). Jiní zobrazují cizost soudobé společnosti v parodické grotesce (J.Barth, K. Kesey, T. Pynchon) a protestují ve vědeckofantastickém žánru proti nebezpečí dehumanizace v přetechnizovaném světě (R. Bradbury). Přínosem pro americkou literaturu je i svébytná černošská literatura, rozvíjející se v díle básníků J. W. Johnsona (*1871 – †1938), W. Dunbara, v poezii tzv. harlemské renesance ve 20. letech (L. Hughes, C. Cullen, A. Bontems, C. McKay), v současné poezii Le Roi Jonese a v díle prozaiků W. Du Boise, R.Wrighta, J. Baldwina a R. Ellisona. Dále se v americké literatuře vyhraňuje literatura židovská (S. Bellow, B. Malamud, P. Roth, I. B. Singer), literatura východoasijských přistěhovalců, indiánská literatura nebo literatura homosexuálů. Většina autorů ale neklade důraz jen na etnickou, rasovou nebo sexuální odlišnost, ale především na použití postmoderních postupů metafikce zdůrazňující problematičnost jazyka, textu a vyprávění (J. Barth, E. L. Doctorow, T. Pynchon, W. Styron, J. Irving) ve spojení s postupy sci-fi, parodie a grotesky (K. Vonnegut, D. Barthelme) a literatury faktu (T. Capote, N. Mailer).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 4. 2016
Autor: -red-