zbroj pro koně

Prostředky pasivní ochrany válečného koně. První části zbroje pro koně se objevily již ve starověku, kdy byli koně táhnoucí válečné vozy chránění před zraněním různými prošívanými či kovem vyztuženými přehozy nebo hustým, kovovými falérami zpevněným řemením. Na Předním východě se objevili i jezdečtí koně, které kryla zbroj – nejčastěji lamelová nebo šupinatá. Tak bývali například chráněni koně parthských těžkooděnců. K největšímu rozvoji ochranné zbroje pro koně došlo ve středověku. Ve 12. století začali rytíři používat dlouhé jednodílné nebo dvoudílné čabraky z pevné látky či kůže, někdy zesílené prošíváním a nýtováním, které dokázaly zachytit šípy vystřelené na koně a zmírnit sečné a bodné rány. Dokonalejším typem se stal kroužkový pancíř, kryjící ve 13. století buď celého koně, nebo nejvíce ohrožená místa na jeho těle. Často se přes něj přetahovala heraldicky zdobená čabraka z drahých látek. Vývoj vedl až k vytvoření plátové zbroje koně v 15. století. Kůň byl chráněn často bohatě zdobenými, anatomicky zpracovanými pláty kovu. Hlavu mu kryl plát s čelním štítkem, kovem chráněnými očnicemi a temenním plátkem, krk kryl plát krční, hrud další plát s typickým vydutím, stejně tak byl chráněn zadek koně. Ochranu dovršovalo kovem pobité a polstrované bojové sedlo a pláty chránily i otěž, kterou bojovník koně ovládal. Současně existovaly i lehké plátové koňské zbroje, u nichž byla část plátování nahrazena řemením pobitým ocelovými destičkami, falérami či šupinami. V Orientě se nejčastěji užívala zbroj tvořená vzájemnou kombinací kovových lamel a kroužkového pletiva nebo tibetské či čínské koňské zbroje, řešené podobně jako brigantiny.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: těžká jízda.