zákon

Filozofie

Filozofie, nutný, podstatný, stabilní a opakující se vztah mezi jevy. Zákon vyjadřuje vnitřní souvislost mezi předměty, mezi prvky různých předmětů i mezi vlastnostmi uvnitř téže věci. Kategorie zákona je blízká pojmu světový řád, jehož je nejtypičtějším projevem, a pojmu podstata, který je chápán jako hlubinná souvislost světových procesů. Existují různé druhy a formy zákonů. Některé představují podstatné souvislosti mezi koexistujícími objekty, ty se charakterizují jako zákony fungování (například zákon gravitační). Jiné jsou zákony vývojové, vyjadřuje se v nich určitá tendence, zaměřenost nebo řád událostí v čase. V obou případech jde o zákony objektivní, dialektický materialismus (na rozdíl od objektivně idealistických představ zákona jako projevu světového ducha nebo subjektivně idealistické redukce zákonu na čistě subjektivní, logický vztah) vychází z uznání zákonu jako reálné souvislosti a závislosti věcí, přičemž vědecké zákony odrážejí tuto souvislost v poznání. Specifické zákony působí ve vymezené oblasti jevů a jsou objevovány a formulovány jednotlivými konkrétními vědami. Obecnější zákony platí v širším okruhu jevů a jsou předmětem zkoumání mnoha oborů (například zákony zachování, zákony přenosu informace). Obě skupiny zákonů se vyznačují relativní, kvantitativní a kvalitativní určitostí, lze je vyjádřit funkcionálně a popsat určitým matematickým vztahem. Naproti tomu univerzální zákony vyjadřují vztahy mezi všeobecnými vlastnostmi hmoty, jsou to základní dialektické zákonitosti světa, nevyžadují kvantitativní formulace, nelze je matematicky vyjádřit. Rozdíl různých druhů zákonů je ovšem relativní, obecnější zákony se projevují skrze zákony specifické. Tak například rozdíl dynamických zákonů, založený na jednoznačné příčinné determinovanosti jednoho jevu druhým, a zákonů statických, které vyjadřují jednotu nutnosti a nahodilosti, se vyhrotil ve vědě a filozofii 20. století. V případě statistických zákonů lze z výchozího stavu soustavy vyvodit stav následující jen s určitou mírou pravděpodobnosti. Ukázalo se, že vzhledem k nevyčerpatelnosti hmoty a neexistenci zcela uzavřených soustav jsou statistické zákony obecnější formou a dynamické zákony jejím zvláštním projevem. Zákon jako vývojová tendence vyžaduje ke své realizaci určité podmínky, jejichž vytvoření zajištuje přechod z oblasti reálné možnosti do oblasti skutečnosti. U historicko-společenských zákonů je takovou nezbytnou podmínkou aktivní činnost lidí, kteří vytvářejí nebo ruší podmínky pro působení zákonů. Ve své podstatě jsou však společenské zákony stejně objektivní, tj. nezávislé na vůli a vědomí lidí, jako zákony přírodní, neboť se zakládají na vývoji materiálních výrobních způsobů. Poznání zákonů, jež tvoří jádro vědy, umožňuje vědecké předvídání a podmiňuje přetváření teorie v praxi. Vláda člověka nad okolním světem se měří šíří a hloubkou poznání a využívání objektivních zákonů přírody a společnosti.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 9. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: věda.