zakladatelská práva

Za feudalismu nároky uplatňované vůči církevním institucím jejich zakladateli. Z titulu založení (fundace) nebo obdarování (donace) jednotlivých biskupství, klášterů, kostelů a oltářů vyplývaly pro dárce a jeho právní nástupce oprávnění částečné dispozice odstoupeným majetkem (formálně byl darován přímo abstraktním osobám, bohu a světcům, k jejichž poctě byly církevní instituce zřízeny) a tzv. právo podací (dosazování kněží do úřadů). Na základě zakladatelských práv pokládali feudálové v raném středověku církevní instituce za součást svého majetku a kněze za své služebníky. V Čechách, podobně jako v ostatní Evropě, byli v tomto období zakladateli církevních institucí zprvu příslušníci dynastie (Přemyslovci ) a později (od 12. století) šlechta. Na přechodu raného k vrcholnému feudalismu dosáhla církev pod vedením papežství ve všech evropských zemích podstatného omezení zakladatelských práv (v českých zemích konkordátem 1222); od 14. století se zakladatelská práva feudálů omezila většinou na dosazování farářů a kaplanů; tato praxe sehrála významnou roli za husitství a v době předbělohorské (držitelé podacích práv dosazovali na fary kněze své viry). Na zakladatelská práva se někdy odvolávala při zabírání církevních statků katolická i protestantská šlechta. Myšlenka, že církev není plným vlastníkem svých majetků (věnovaných původně abstraktním osobám), byla využita při zdůvodnění záboru a prodeje církevních statků ve Francii za francouzské buržoazní revoluce konce 18. století.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 11. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: klášter.