vyšší nervová činnost

Funkčně podmíněná činnost nejvyšších struktur centrálního nervového systému živočichů a člověka, zajišťující prostřednictvím podmíněně reflexní činnosti a s ní spojených neurofyziologických procesů kontinuální přizpůsobování organismu stále se měnícím podmínkám vnějšího prostředí. Reflexní činnost mozkové kůry člověka a vyšších živočichů spočívající v analýze, syntéze, diferenciaci a generalizaci podnětů působících na fyziologickém pozadí elementárních nervových procesů podráždění a útlumu. Vyšší nervová činnost je zároveň činností nervovou i psychickou. Obě tvoří tutéž reflexní aktivitu mozku, k níž lze přistupovat z různých hledisek. Každá psychická činnost je ve své podstatě činností nervovou, založená na aktivitě vzrušivých struktur organismu. Vyšší nervová činnost je zároveň činností psychickou. S problematikou vyšší nervové činnosti člověka souvisí především otázka lokalizace psychických funkcí v mozku. Původní názor, že v mozku jsou lokalizovány v prostorovém schématu jednotlivé psychické funkce, byl překonán a nahrazen poznatkem, že přesnější prostorovou lokalizaci mají pouze funkce motorické a senzorické. I.P.Pavlov zastával tzv. teorii dynamické lokalizace, podle níž je mozková kůra diferencována funkčně dynamicky. Prostorově jsou lokalizovány nikoliv psychické děje, nýbrž procesy podráždění a útlumu, tvořící jejich nervovou bázi. Experimentálně bylo potvrzeno, že činnost centrálního nervového systému, která je nositelem vyšší nervové činnosti, je organizována horizontálně a vertikálně tak, že struktury s různými funkcemi a struktury různých vývojových a funkčních úrovní spolupracují, přičemž mozek za všech okolností nefunguje vždy jako jednolitý celek. Četné analogie vyšší nervové činnosti s některými jevy studovanými kybernetikou a teoriemi informace vedly k rozpracování cenných modelů kvalitativně vyšších aktivit vzrušivých struktur organismu v rámci neurokybernetiky. V těchto intencích vytvořil zajímavý a pro psychologii cenný model vzniku optimálního (z hlediska situace a cíle) chování Pavlovův žák P.K.Anochin (*1898 – †1974) (tzv. akceptor činnosti, založený na mechanismu zpětné aferentace vyplývající z komplexní informace o průběhu, přiměřeností a účelností probíhající činnosti). Podobný model popisující funkce vyšší nervové činnosti, v ryze psychologické rovině vytvořili G.Miller, K.H.Pribram a E.Galanter. S problematikou vyšší nervové činnosti souvisí Pavlovova typologie vyšší nervové činnosti, představující klasifikační schéma temperamentových typů založených na vztahu mezi temperamentem a vlastnostmi nervové soustavy člověka. Vychází z poznání důležitosti tří základních vlastností podráždění a útlumu (excitace a inhibice), tvořících na úrovni složitých vzrušivých struktur centrálního nervového systému neurofyziologický základ vyšší nervové činnosti: síly, vzájemného poměru (vyrovnanosti) a pohyblivosti. Podle B.M.Těplova je indikátorem síly nervových procesů především práceschopnost nervových buněk, indikátorem pohyblivosti nervových procesů pak rychlost vzniku iradiace, koncentrace, přerušení a vzájemné záměny procesů podráždění a útlumu. Vyrovnanost je vlastností druhotnou, odvozenou (vyrovnanost nervových procesů co do síly nebo co do pohyblivosti). V Pavlovově typologii vyšší nervové činnosti je pro srovnání užívána klasická terminologie Hippokratovy klasifikace. Typ silný, nevyrovnaný představuje jedince nezkrotného temperamentu, těžko ovládajícího své emocionální stavy (cholerik). Typ silný, vyrovnaný, labilní (sangvinik) je podle Pavlova z biologického hlediska nejlépe vybaven pro interakci s proměnlivým prostředím. Typ silný, vyrovnaný, inertní (flegmatik) je odolný, ale těžko přizpůsobivý. Typ slabý (melancholik) zahrnuje nejvíce individuálních rozdílů. Jako každá typologie skrývá i Pavlovova typologie vyšší nervové činnosti ve své interpretaci riziko nežádoucí jednostrannosti, na něž upozorňoval již sám autor.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 21. 12. 2019
Autor: -red-

Odkazující hesla: temperament.