východní otázka

Souhrnné označení mezinárodních rozporů spojených od konce 18. století s vleklou krizí osmanské říše. Termín poprvé užit 1822 na kongresu Svaté aliance ve Veroně. Do krymské války hrálo klíčovou roli v regionu osmanské říše carské Rusko, jehož soupeřem se stala nejprve napoleonská Francie, později Velká Británie. Ve 2. polovině 19. století dominoval zde britsko-francouzský vliv, v balkánských záležitostech však rostl zájem Rakousko-Uherska a posléze i Německa. Po berlínském kongresu 1878 se znovu u platnil vliv Ruska. Soupeření evropských velmocí napomohlo k postupnému osvobození balkánských národů, ale současně mezi ně vnášelo nové rozpory a konzervovalo zbytek osmanské říše. Po mladoturecké revoluci v roce 1908 a balkánských válkách v letech 1912–1913 se těžiště rozporů přeneslo na Blízký východ. Za 1. světové války vstoupila východní otázka do kritické fáze. Dominantní vojenský, politický a hospodářský vliv Německa zavlekl osmanskou říši do války proti dohodovým mocnostem, které tajnými dohodami připravily definitivní rozčlenění tohoto státního celku. Východní otázka byla uzavřena lausannskou konferencí 1922–1923, jež uznala nezávislost vlastního Turecka (Malá Asie a Východní Trácie), zatímco ostatní území někdejší osmanské říše připadla jako mandát Spojených národů Velké Británii (Palestina, Jordánsko, Irák) a Francii (Sýrie, Libanon).