všeobecná souvislost jevů

Filozofie

Jeden z hlavních principů filozofického a vědeckého poznávání světa; jeden ze základních principů dialektiky; nejobecnější zákonitost světa. Vyjadřuje takové vztahy (relace) mezi předměty, vlastnostmi nebo procesy objektivní reality, kdy změna jednoho předmětu je provázena odpovídajícími změnami předmětu druhého. Ačkoli jsou jednotlivé jevy od sebe odděleny prostorem, časem i svou vnitřní organizací a kvalitou pohybu, přece spolu různými formami přímo či nepřímo souvisí, vzájemně se podmiňují, tvoří strukturované celky, v nichž se jednotlivé materiální předměty na základě svého pohybu, změn a vzájemného působení nacházejí v obecně platné univerzální souvislosti. Tato univerzální souvislost materiálního světa byla v průběhu dějin vědy stále obsáhleji a hlouběji poznávána, až nalezla své zobecnění v materialistické dialektice jako obecné teorii souvislosti. Myšlenka všeobechné souvislosti jevů 0se v abstraktně všeobecné podobě rozvfíí již ve starověké filozofii jako představa o přírodě jako celku, v němž je vše v pohybu, „teče“, stále vzniká a zaniká. Byl to například u Hérakleita prvotní naivní monismus, jemuž nutně chyběla analytická konkrétnost, věcné a detailní zkoumání jednotlivých jevů v jejich zvláštních vlastnostech a souvislostech. Tyto zřetele zkoumáni detailu dominovaly v metafyzické metodě přírodních věd od 15. do konce 18. století, avšak sám vývoj přírodních věd v 18. a 19. století odhaloval souvislosti mezi různými formami pohybu hmoty, vyzdvihoval ideu vývoje přírody; v Hegelově soustavě byl poprvé v idealistické podobě vylíčen celý přírodní, hist. a duchovní svět jako jednotný proces. Vzájem né působení jevů je to první, co vystupuje při zkoumáni pohybující se hmoty, ale též konečnou příčinou všech věcí. Tezi o všeobecné souvislosti jevů, zkratkovitě vyjadřovanou větou „vše souvisí se vším“, však nelze chápat tak, že každá věc, proces ap. snad dokonce přímo souvisí s každou jinou věcí; v takové představě by se ztrácela relativní samostatnost, stabilita a svéráz věci a jevů. Všeobecná souvislost jevů je zprostředkována materiální jednotou světa, pohybem jako způsobem existence hmoty. Až do 20. století však věda operovala relativně úzkým výběrem typů souvislosti: přímou a nepřímou, vnější a vnitřní, nahodilou a nutnou, nepodstatnou a podstatnou. Věda 20. století je charakteristická neustálým rozšiřováním typologie souvislosti. Filozoficky nejvýznamnější je klasifikace souvislostí podle kvalitativně rozrůzněných forem pohybu hmoty, jež definitivně překonává mechanicismus. Důležitá je též diferenciace forem determinismu: jestliže klasická věda operovala především jednoznačně a přísně determinovanými souvislostmi, pak soudobá věda zkoumá v řadě oblastí statistické soubory se vztahy pravděpodobnostními a s korelacemi. Rozlišují se dále souvislosti podle jejich sily, kdy určitý jev je pevně spjat s jevem jiným, a korpuskulární, kdy souvislost mezi jevy určitého souboru se vytváří statisticky, jak je tomu například v určité populaci; dále podle povahy výsledků, kdy genetické souvislosti vystupují jako bezprostřední příčiny jiného jevu. Prvořadý metodologický význam principu všeobecné souvislosti jevů vyplývá z toho, že kterýkoliv ptedmět může být poznán jen v systému vztahů a souvislosti s jinými předměty, přičemž samo poznání probíhá jako vzájemná souvislost a vzájemné působení mezi objektem a subjektem.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 24. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: zákonitost.