vidění

Fyziologie

Zrakové vnímání – poznávání okolního prostředí smyslovými vjemy vzbuzenými světlem vnikajícím do oka. Hlavním účelem vidění u člověka je vnímání světla a jeho intenzity, pohybu, barev, tvaru, prostoru a orientace v něm. Vidění je složitý fyziologický děj, jehož základem je působení světla na smyslové buňky oční sítnice (tyčinky a čípky), v nichž vzniká elektrický vzruch, který se šíří zrakovou dráhou do zrakového ústředí v centrální nervové soustavě. Dělí se na a) vidění přímé, centrální, makulární; obraz vzniká v centru sítnice, tzv. makule (žluté skvrně), která je místem nejostřejšího vidění. Je složená jen z čípků. Subjektivní zkouškou přímého vidění je určení zrakové ostrosti (vízu); b) vidění nepřímé, periferní, extramakulární; obraz vzniká mimo centrum sítnice a podílejí se na něm čípky i tyčinky. Vyšetřuje se perimetricky. Funkce čípků a tyčinek není zcela totožná. Čípky (umístěné hlavně ve středu sítnice) jsou citlivé na barvy, kdežto tyčinky (umístěné na okrajích sítnice) barvy nevnímají. Na okrajích zorného pole se rozeznávají barvy špatně nebo vůbec ne. Tyčinky jsou dráždivější. Fotopické vidění, na němž se účastní většinou jen čípky, vzniká v zásadě jen při adaptaci oka na jas nejméně několik nitů a lze při něm dobře rozeznávat barvy. Skotopické vidění, noční vidění, na němž se účastní většinou jen tyčinky, vzniká v zásadě při adaptaci oka na jas menší než několik setin nitu a nelze při něm rozeznávat barvy. Mezopické vidění, soumračné vidění, vzniká za podmínek mezi viděním fotopickým a skotopickým. Vidění závisí na stavu oční sítnice, ale účastní se ho i mozková kůra. Kvantitativní stanovení vidění patří mezi nejvýznamnější oční vyšetření. Živočichové mají schopnost vidění různě vyvinutou. Viz také zrak; zrakové orgány.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 5. 9. 2002
Autor: -red-

Odkazující hesla: barevné vidění, vizuální percepce, zorné pole, zrak.